Před 9 lety ·· Lucie Kukačková
Jen na okraj − účastnit se skupinových aktivit mě odjakživa stálo hodně přemáhání, podivné stmelovací psychohry mě děsily a kolektivní sporty jsem vždycky brala jako trest. Až donedávna jsem to přičítala výhradně svojí povaze…
Před 9 lety ·· Radek Hochmal
Vedle elektronické formy knihy je čím dál častější podobou také její audioverze. Předání knižního obsahu hlasem je jistě velmi specifické. Kromě krajních případů, kdy je část textu seškrtána, a ke čtenáři/posluchači se tak vlastně dostává zvuková podoba jen torzovitého díla, jsou tu i další rozdíly.
Před 10 lety ·· Šárka Lokajová
„Dneska už se stejně vyká akorát úředníkům nebo důchodcům, jinak to lidi myslí ironicky,“ zazněla obžaloba z úst asi pětatřicetileté slečny a já si teď jako svědomitý (ale ne úplně přesvědčený) obhájce rovnám myšlenky v hlavě a zrovna tak i pero v ruce, abych přednesla obrannou řeč. Hodlám zpochybnit ten zvláštní soudobý trend, že „vykání je jen pro starý“.
Před 10 lety ·· Lukáš Prchal
Ještě před chvílí jsem neměl o čem psát. Pak mi ale přišel odkaz na článek se zábavným názvem Vozítka Segway smějí na chodník, chodci musí nosit reflexní prvky, rozhodla vláda, který vyšel na serveru, nad jehož diskusemi se s přáteli vydržíme smát, dokud nám stačí slzy.
Před 10 lety ·· Daniel Kubec
Ano, já vím, že ano. Jen když jsem prvně spatřil vlastní vysázený text a shledal, že zůstalo v rámci jedné malé stránky na konci řádků pět rozdělených slov, a z toho dokonce dvě pod sebou, zhrozil jsem se. Skutečně není možné mezery scuknout, aby se můj nebohý čtenář každou chvíli nezasekl v půlce výrazu a nemusel s námahou okem putovat na další řádek?
Před 10 lety ·· Šárka Lokajová
Jako dítě jsem se bavila takovou hrou: nahodile jsem otevírala slovník cizích slov a vytvářela podivná odborně znějící slovní spojení jako „pulmonální denunciant“ nebo „kontemplativní apatie“. Dnes zjišťuji, že jde zřejmě o běžnou průpravu pro práci tiskového mluvčího či recenzenta. Čím dál častěji narážím také u odborníků na věty, které když zbavíte nahromaděného balastu, ztrácejí význam. V lepším případě je v nich zahrnuto něco, co lze vyjádřit pár českými výrazy. Není občas přínosnější se na něčem shodnout než se stále pokoušet dojít ke konsensu?
Před 10 lety ·· Radek Hochmal
Místo tradičního fejtónku jsem se tentokrát rozhodl seznámit čtenáře s knihou Jana Táborského Jazykové jednohubky, která je svým obsahem a zaměřením velice blízká srdci Dobré češtiny. Kniha je souborem jazykových sloupků, krátkých útvarů vždy maximálně půlstránkových, které původně vznikaly jako příspěvky facebookové stránky jazykových zajímavostí. Množství neobyčejných zamyšlení nad záludnostmi českého jazyka však nakonec vydalo na samostatnou knížku.
Před 10 lety ·· Daniel Kubec
Když se zrodí text – knižní, webový nebo propagační – a omylný tvůrce v něm zanechá několik vad na kráse nebo přímo hrubých prohřešků proti jazykové normě, skutečně se s tím už nedá nic dělat? „To nejde!“ oznámili by nám nejspíš nakladatelé, vydavatelé či administrátoři webů, kdybychom jim položili takovou otázku. Ovšem upřímnější odpověď by spíš zněla: „Nám se nechce. A proč bychom vlastně měli?“
Před 10 lety
Michal Horáček
Jistěže „etický přírodní zákon příčiny a následku, čin vykonaný se záměrem nebo vědomým motivem a odpovídající následek tohoto činu, postihující zpětně aktéra samotného“. Ale taky videohra nebo chorvatská kapela. A v Česku i plynový průtokový ohřívač vody.
Před 10 lety ·· Lucie Kukačková
Zpozorovala jsem u sebe zvláštní sklon. Spočívá v tom, že čas od času − přirozeně a naprosto mimovolně − přejímám různé jazykové podivnosti.
Před 10 lety ·· Barbora Čiháková
Už v počátcích Dobré češtiny bylo potřeba rozhodnout o správě kanálů, kterými o sobě budeme dávat vědět. Po krátké debatě jsme se shodli, že jedním z nich bude Facebook. Kdybych tehdy byla tušila, nakolik umí Facebook zkomplikovat život, odpověděla bych zděšeným výkřikem: Ne!
Před 10 lety
Michal Horáček
Nové situace žádají nová slova. I jejich významy se ovšem vyvíjejí. Narazil jsem na tohle: INTERNAUT.
Před 10 lety ·· Lukáš Prchal
Žasnu nad tím, jak se na internetu rozmohlo citování výroků různých vzdělanců a spisovatelů, abychom u toho dobře vypadali a mohli se cítit chytře. Jestli něco zbožňuji, pak to jsou obzvlášť facebookové stránky jako Každý den s citátem. Občas se některé známé věty objeví i u mě, hlavně, když některý z mých přátel podobnou větu okomentuje nebo (a to je ještě horší) sdílí.
Před 10 lety ·· Daniel Kubec
Jako administrátor webu Dobré češtiny svádím nekonečný boj s tím, aby žádný řádek ve zveřejněných textech nekončil jednoznakovou předložkou či spojkou. Přemlouvám je, uprošuji, ale i po zlém to zkouším, aby se jednoznakovky konečně uráčily, velkomyslně se šouply níž a přitulily se k následujícímu slovu, když už k němu patří. Je to donkichotský boj? Zřejmě ano. Když se totiž porozhlédnu po internetu, zjišťuji, že jsem snad jediný blbec, který šermuje proti větrným mlýnům.
Před 10 lety ·· Radek Hochmal
Co je malé, to je hezké? Kdeže. Kdo je malý, touží vyrůst. Kdo je velký, touží být ještě větší. Kdo prohrává, zoufale prahne po vítězství. A když vyhraje? Tak chce stejně vyhrát zas. Všechny tyto zdánlivě nesouvislé tužby spojuje jediné, tuze hezké anglické slovíčko: munchkin. Že jste o munchkinech ještě neslyšeli? Čtěte rychle dál!