E-mail: lucie.kukackova@dobracestina.cz
Funkce: vrchní kreslířka komiksu Zlý Ludvík, recenzentka, fejtónkářka
Ročník: 1989
Narodila jsem se v Jindřichově Hradci, ale pocházím z Třeboně. Tam jsem vyrostla, prošla základní školou, absolvovala svou první (a doufám, že ne poslední) cestu kolem Světa a nastoupila na gymnázium, kde jsem propadla literatuře a psaní. Po maturitě jsem se víceméně přestěhovala do Prahy, ale na trase Praha-Třeboň se s určitou pravidelností pohybuju dodnes.
Vystudovala jsem tvůrčí psaní a publicistiku a v magisterském programu redakční a ediční práce – obojí na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze. Kromě literatury se zabývám výtvarným uměním, a to jak prakticky – blízká je mi především kresba, ilustrace a různé grafické techniky –, tak teoreticky – v současné době studuju dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zkouším se věnovat typografii a grafice, baví mě sledovat architekturu, design, kinematografii a módu; mám ráda staré kufry a staré věci v nich, noční výlety, kafe, a ještě jednou kafe, hromadění pěkných knih, podkroví, půdy a hráze rybníků.
Před 6 lety v kategorii Dobrá kniha
Literární bašta recenzuje komiks Moje kniha Vinnetou od Toy
Box
„Když z vašeho života někdo odejde, co po něm zůstane?“ ptá se autorka na prvních stránkách své komiksové knihy a touto otázkou předjímá její příběh, nebo možná přesněji mozaiku vzpomínek, básní a událostí, ve své podstatě mikropříběhů, s citem poskládaných vedle sebe. A tak se pomalu odvíjí volné vyprávění, které se odehrává v několika rovinách.
Před 7 lety v kategorii Moje řeč
„Jsem zpocená jako myš“ bylo jedno z oblíbených přirovnání mojí babičky. Vím přesně, kdy jsem ho od ní slyšela poprvé: Sedíme se sestrou u prostřeného stolku před malou chatičkou. Nohama ze židlí sotva dosáhneme na zem, houpeme se a z chatky se line vůně přepáleného oleje. Jsme uprostřed horkého léta, blíží se poledne a babička smaží květák, hromady květáku. Brambory jsou už schované v hrnci pod peřinou. Na stolku před námi leží mísa s okurkovým salátem, na jejím okraji lezou dvě vosy. V chatičkách kolem lidi jedí chleba s paštikou nebo vydlabávají melouny, někteří nejedí vůbec. Čekáme, až se v chatce s mrňavým okýnkem, na kterou od rána praží slunce, dosmaží poslední kousek. A když je konečně hotovo, babička slavnostně vynese všechno jídlo, horu usmažených květáků a hrnec brambor, z kterého se nepřestává kouřit, ven na stůl, nandá každé z nás na talíř a sesune se do židle. Utěrku přehodí přes okraj stolku. Má orosené čelo a po skráních jí pomalu stékají kapky potu. Hlasitě vydechne a prohlásí: „Jsem zpocená jak ta myš.“ Vzápětí se narovná, popřeje nám dobrou chuť, chopí se příboru a se zdviženými malíčky zařízne nůž do květáku. Sestra se ještě jednou toužebně podívá k vedlejší chatě, kde cizí spratci okousávají melounové půlměsíce, a začne jíst.
Před 8 lety v kategorii Moje řeč
Miluju záhadně znějící termíny. Nejvíc takové ty porůznu poslepované z cizích slov, pod kterými si málokdo něco jasného představí, když je zaslechne poprvé. Ale protože společenské konvence velí vypadat sečtěle, člověk zbystří (v neznámém intuitivně hledá zradu) a usoudí, že je namístě uznale přikyvovat. Tak přesně pro taková slovní spojení mám slabost. Nebo mám možná slabost pro sledování toho kýženého, výše zmíněného efektu, jaký mají tyhle výrazy na ostatní. Těžko říct.
Před 9 lety v kategorii Moje řeč
„Kdepak, zlatíčko moje, z toho se jen tak nevyzuješ,“ slýchávala jsem od babičky ve chvílích, kdy se loučila s některou ze svých návštěv a já se začala nenápadně plížit z pokoje, protože jsem tušila, že mě zas bude nutit vybírat po těch cizích lidech drobky z chlupatého bílého koberečku pod stolem v obýváku.
Před 9 lety v kategorii Dobrá kniha
Literární bašta recenzuje knihu Pod sněhem od Petry
Soukupové
Po třech úspěšných prózách pro dospělé a intermezzu v podobě
dětské knížky Bertík a čmuchadlo, vydané vloni, vychází
Petře Soukupové román Pod sněhem. Vypráví o třech sestrách
a jednom konkrétním zimním dnu, který spolu musejí prožít – vlivem
okolností jsou totiž donuceny jet společně na rodinnou oslavu. A přežít
to, chtělo by se dodat, protože jejich vzájemné vztahy nejsou zrovna
ideální.
Před 9 lety v kategorii Moje řeč
Jen na okraj − účastnit se skupinových aktivit mě odjakživa stálo hodně přemáhání, podivné stmelovací psychohry mě děsily a kolektivní sporty jsem vždycky brala jako trest. Až donedávna jsem to přičítala výhradně svojí povaze…
