LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Co způsobila ručička pod bradičkou

Před 4 lety ·· Lucie Kukačková

Jen na okraj − účastnit se skupinových aktivit mě odjakživa stálo hodně přemáhání, podivné stmelovací psychohry mě děsily a kolektivní sporty jsem vždycky brala jako trest. Až donedávna jsem to přičítala výhradně svojí povaze…

Když jsem před pár dny listovala jedním univerzitním studentským časopisem, hned v prvním (a pak víceméně v každém dalším) článku se na mě šklebilo alespoň jedno špatně rozdělené slovo. Vybavila se mi dávná, už skoro zapomenutá vzpomínka. Ty pochybné patvary na koncích řádků, všechna ta podivně přelámaná slova jako „neus−tále“, „oc−itli“, „úst−up“, „kval−itní“ a tak dále na mě působila jako vonící koláčky na Proustova vypravěče, přenesla mě v tu chvíli zpátky do druhé třídy, do té rozviklané předposlední lavice u okna…

Probíráme zrovna dělení slov. Paní učitelka má poněkud křečovitý úsměv a svou vlastní ověřenou metodu výuky. Sedíme poslušně na malých židličkách, snažíme se o co nejrovnější záda, usilovně napínáme krky a těsně pod bradou důstojně držíme hřbet ruky. Ona nadhodí nějaké slovo a my ho sborově, pěkně pomalu a po slabikách zopakujeme. A aby to nebylo tak jednoduché, musíme poctivě počítat, kolikrát se nám při vyslovování dotkne bradička ručičky, přičemž každé takové dotknutí znamená rozdělovník − čili místo, kde můžeme slovo správně rozdělit.

Když jsme ustali v hromadném slabikování, značně se mi ulevilo. Ujišťovala jsem se, že nic horšího už mě ve škole nemůže potkat. Skutečná úzkost pak přišla až s vyjmenovanými slovy. Stojíme vyřádkovaní v pozoru, každý nad svou lavicí, učitelka vykřikne například „bé“ a na někoho ukáže. Dotyčný obratem vypískne první vyjmenované slovo od toho písmene, a pokud ho řekne správně, může si sednout a štafetu přebírá jeho nervózně přešlapující soused. Důležité je znát ta slova v přesném pořadí, tak jak za sebou jdou v učebnici. Ten, kdo odpoví špatně, musí zůstat stát. A takhle stále dokola, dokud všichni nesedí. Slyším, jak mi tluče srdce, v upocených prstech žmoulám tužku, napjatě čekám, až na mě přijde řada, a modlím se, abych hlavně nebyla poslední, ostuda, co jako jediná zůstane stát.

Někdy v téhle době ve mně zcela jistě zakořenila ona nevraživost ke skupinovým aktivitám, můžu to tím pádem přestat svádět jen na svou náturu. Ale abych byla spravedlivá − jsem živým důkazem toho, že minimálně u úzkostlivých dětí se s touhle nervy drásající „hravou“ pedagogickou metodou dá dosáhnout vynikajících výsledků: s dělením slov jsem pak už nikdy neměla problémy (jak daleko se dá dojít s prostým fíglem z druhé třídy!) a ve vyjmenovaných slovech nechybuju (byť jsem se je nikdy nedokázala nabiflovat v onom předepsaném pořadí), takže to i za tu několikatýdenní frustraci z hodin češtiny nejspíš stálo.

… a pak se vůně koláčku najednou vytratila. Probrala jsem se ze vzpomínek a v ruce jsem pořád ještě držela ten studentský časopis. Zírala jsem na ta svérázně rozdělená zpitvořená slova a marně přemýšlela, proč mi najednou vrtá hlavou, jestli se jeho tvůrci taky začnou přirozeně ošívat, když se jich někdo zeptá, jestli si nechtějí zahrát v-olej-bal…