LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Seznamte se, zombie formalismus

Před 2 lety ·· Lucie Kukačková

Miluju záhadně znějící termíny. Nejvíc takové ty porůznu poslepované z cizích slov, pod kterými si málokdo něco jasného představí, když je zaslechne poprvé. Ale protože společenské konvence velí vypadat sečtěle, člověk zbystří (v neznámém intuitivně hledá zradu) a usoudí, že je namístě uznale přikyvovat. Tak přesně pro taková slovní spojení mám slabost. Nebo mám možná slabost pro sledování toho kýženého, výše zmíněného efektu, jaký mají tyhle výrazy na ostatní. Těžko říct.

Momentálně u mě jednoznačně vede obrat „zombie formalismus“. Na tohle rozkošně bizarní spojení s lehce hororovým nádechem jsem narazila v jedné internetové diskusi, která se věnovala současnému výtvarnému umění. A nezrodilo se díky mimořádné invenci autora příspěvku, v němž se objevilo, jak mi podsouval můj první dojem. Pár let už totiž existuje. A co víc, je to víceméně zavedený pojem. Výtvarní kritici jím běžně vybrušují své recenze. Označují tak – velmi, velmi zjednodušeně řečeno – současný trend v abstraktním umění přebírat a rekapitulovat avantgardní formy. Jenže zatímco v době, kdy tyto modernistické formy vznikaly, vyjadřovaly kritické, sociální či politické postoje, dnes jsou vyčerpané a fungují pouze jako umělecká stylizace (která prý nicméně sklízí úspěchy na trhu s uměním). Jinými slovy, nejde ani tak o sdělení, které je mnohdy diskutabilní, jako o formu, jež je optikou současného uměleckého trhu líbivá. A proto žádoucí.

Přiznávám, že mívám občas sklon chytat různé jazykové infekce (viz jeden z mých fejtónků). Někdy se nechám trochu unést jazykem nebo poetikou toho, čemu se zrovna intenzivně věnuju. Už už jsem chtěla podvědomě začít hledat zombie formalismus na zdech galerií, ale on byl rychlejší a mazanější. Přikradl se ke mně během jedné běžné pracovní schůzky, která se týkala možné budoucí spolupráce. Neodhalila jsem ho hned. Proběhlo představení, potřesení rukou, zapředl se rozhovor. Ten ovšem po chvíli začal nenápadně, ale nezvratně ztrácet dynamiku. Záhy jsem byla – velmi obratně, musím podotknout – vyšoupnuta z dialogu, čímž se přirozeně otevřel prostor pro rozsáhlý monolog prošpikovaný argumenty o tom, jak je třeba „zkultivovat zdejší artovou scénu“ a „ortodoxně rezignovat na designovost a vyestetizova­nost“.

Po čtyřiceti minutách to má křehká trpělivá duše nevydržela a přerušila příliv slov otázkou: „A jaká je tedy vaše představa spolupráce? Můžete být konkrétní?“ Odpovědí mi byly úvahy o „spektakulárních námětech a koncepcích“, které přinášejí cosi „symbolicky pregnantního“, a došlo i na „impotenci globalizovaného umění“, i když už si teď přesně nevybavím v jaké souvislosti. A asi si to ani vybavovat nechci.

Poslouchala jsem (ale nepřikyvovala!) a zcela vážně uvažovala nad tím, jestli má „ortodoxní rezignace na designovost a vyestetizovanost“ dostatečný potenciál na to, aby v mém žebříčku kuriózních termínů sesadila zombie formalismus. A v ten moment mi došlo, že zombie formalismus se nevetřel jen do výstavních síní, ale také do jazyka. Samá líbivá, chytře znějící slovíčka použitá v podivných kombinacích, a informační hodnota výpovědi, no, řekněme, sporná. Po hodině a čtvrt jsem o možné spolupráci nevěděla o moc víc, než když jsem vešla do dveří. Ale kupodivu mě to tentokrát – jak to jen vyjádřit dostatečně symbolicky pregnantně – nijak zvlášť nemrzelo…

A ne, ani designovost, ani vyestetizovanost, a dokonce ani spektakulární koncepce, byť se vyšplhaly hodně vysoko, nezvítězily. Zombie formalismus prostě jen tak něco nepředčí.