E-mail: lucie.kukackova@dobracestina.cz
Funkce: vrchní kreslířka komiksu Zlý Ludvík, recenzentka, fejtónkářka
Ročník: 1989
Narodila jsem se v Jindřichově Hradci, ale pocházím z Třeboně. Tam jsem vyrostla, prošla základní školou, absolvovala svou první (a doufám, že ne poslední) cestu kolem Světa a nastoupila na gymnázium, kde jsem propadla literatuře a psaní. Po maturitě jsem se víceméně přestěhovala do Prahy, ale na trase Praha-Třeboň se s určitou pravidelností pohybuju dodnes.
Vystudovala jsem tvůrčí psaní a publicistiku a v magisterském programu redakční a ediční práce – obojí na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze. Kromě literatury se zabývám výtvarným uměním, a to jak prakticky – blízká je mi především kresba, ilustrace a různé grafické techniky –, tak teoreticky – v současné době studuju dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zkouším se věnovat typografii a grafice, baví mě sledovat architekturu, design, kinematografii a módu; mám ráda staré kufry a staré věci v nich, noční výlety, kafe, a ještě jednou kafe, hromadění pěkných knih, podkroví, půdy a hráze rybníků.
Před 10 lety v kategorii Dobrá kniha
Literární bašta recenzuje knihu Proč obrazy nepotřebují názvy od Ondřeje Horáka a Jiřího Franty
Na tyto a spoustu dalších otázek odpovídá pozoruhodná publikace o moderním umění, kterou na sklonku loňského roku vydalo nakladatelství Labyrint. Vyšla v edici Raketa, která pro český knižní trh připravuje například tituly ilustrátora a autora animovaných filmů Petra Síse, ale třeba také knihy výtvarníka Davida Böhma, jehož originální Hlava v hlavě získala řadu ocenění a byla vyhlášena nejkrásnější českou knihou pro děti za rok 2013. Kniha Proč obrazy nepotřebují názvy je tedy primárně určena dětskému čtenáři, ale neomezuje se jen na něj − kvalitním výtvarným zpracováním Jiřího Franty, kde se dynamicky střídá forma klasické ilustrace a komiksu, a textem Ondřeje Horáka, který se opírá především o svižné, čtivé dialogy, v nichž se o umění sice nahlas přemýšlí, diskutuje, leccos se i vysvětluje, ale nic se rozhodně nevnucuje −, zaujme i dospělého.
Před 10 lety v kategorii Dobrá pasáž
Ondřej Horák (text), Jiří Franta (ilustrace): Proč obrazy
nepotřebují názvy, 2014.
Před 10 lety v kategorii Moje řeč
Zpozorovala jsem u sebe zvláštní sklon. Spočívá v tom, že čas od času − přirozeně a naprosto mimovolně − přejímám různé jazykové podivnosti.
Před 10 lety v kategorii Dobrá kniha
Literární bašta recenzuje Inverzní kyvadlo od Borjany Dodovy
V jedné ze tří povídek Inverzního kyvadla nechává Dodova hlavní hrdinku dospět k poznání, že všichni muži, kteří se až doteď objevili v jejím životě, mají přirozenou tendenci stavět v jejím bytě příčky. Stavějí je nikoliv proto, že by pro společný život v bytě byly nezbytné, ale aby zpřehlednili prostor garsonky. Rozdělují jeden obrovský pokoj zdmi, aby pro ně přestal být mnohoznačný a oni se v něm dokázali orientovat. Chtějí mu dát jasnou strukturu, zavést do něj řád.
Před 10 lety v kategorii Dobrá kniha
Literární bašta recenzuje Prostřednictvím kočky – texty Pavla Juráčka z let 1951–1958
Jméno Pavla Juráčka se do našeho povědomí na dlouhou dobu zapsalo především v souvislosti s Československou novou vlnou. V šedesátých letech totiž vznikaly jeho nejvíce ceněné autorské filmy: mezi ty nejznámější patří Postava k podpírání (1963) nebo Případ pro začínajícího kata (1969). Jako spisovatele představil Juráčka poprvé českému čtenáři Miloš Fikejz. V monografii, která vyšla v roce 2001 a nese stejný název jako první z výše zmíněných snímků, se objevují nejen Juráčkovy filmové scénáře, ale také některé z jeho prozaických textů – především povídek − a básní.
Před 10 lety v kategorii Dobrá kniha
Literární bašta recenzuje Zmrzlináře od Katri Lipsonové
„Dožadovala jsem se scénáře. Režisér si ukázal na hlavu: ten je jenom tady. Trvala jsem na svém požadavku. Vzal si tužku a papír, napsal několik řádků, schválně tak nečitelně, že jsem nerozluštila nic než tři tečky na konci poslední věty.“ Tímto vnitřním monologem otevírá finská autorka Katri Lipsonová první kapitolu svého druhého románu Zmrzlinář, a zároveň tak trochu reflektuje způsob, jakým jej koncipovala.
Před 10 lety v kategorii Dobrá pasáž
Katri Lipsonová: Zmrzlinář, 2014.
