LITERÁRNÍ BAŠTA

Jdu do Bílé labutě podívat se po plastových kanystrech. Vedle mě se s úsměvem postaví prodavačka, které skrz tenký úplet ostře trčí podprsenka.

„Máte přání?“

„Máte kanystry…?“

„Zrovna jsme je doprodali.“

„Nemáte ani jeden?“

„Jen se po nich zaprášilo.“

Prodavačka si uhlazuje svetřík na břiše a úsměv má trhaný, určitě je těhotná a všeho se bojí, otravy z potravin, tanků, dokonce i mě.

„Na co ten kanystr potřebujete?“

Upřeně na ni pohlédnu a zatvářím se tak, že udělá pár kroků stranou za prodejní pult a položí ruku na telefon.

„Uvidíme, co se dá dělat. Možná se něco najde ve skladu.“

Začínám mít pocit, že bych mohl zmizet. Prodavačka ještě telefonuje a snad mluví s někým ze skladu, když už za mnou rázně nakráčí muž v kravatě a tmavém obleku. Nevypadá na vedoucího skladu, spíš na vedoucího bezpečnosti práce, který oblažuje slečny v oddělení punčoch, dohromady i každou zvlášť.

„Jak se jmenujete?

„Jan Vorszda.“

„Pojďte se mnou.“

Mám pocit, že mi tuhne hlava, klesnu okamžitě na úroveň káčátka a vydám se za mužem. Jedeme výtahem nahoru. Ve výtahu jsou i jiní lidé. Chňapl by mě za rukáv, kdybych se v nějakém jiném podlaží pokusil vyklouznout s ostatními? Na chodbě kráčí po mé pravé straně, zhruba o půl kroku za mnou, a nasměruje mě do malé kanceláře, kde pod psacím stolem visí jako býčí koule masivní šuplata. Za stolem je otočné křeslo očalouněné černou kůží, a před stolem stojí obyčejná dřevěná židle, na kterou se smím posadit.

„Co děláš v Praze, Jene?“ přejde na tykání, chopí se tužky a notesu a opře se do hlubin svého koženého hradu, ten má dobré pružiny.

„Bydlím tady.“

„A co jinak děláš přes den, kromě toho, že bydlíš?“

„Studuju.“

„Na jaké fakultě?“

„Na elektrotechnice.“

„Jsi zapojený do studentského hnutí?“

„Proč se mě na to ptáte?“

„Poslyš, Jene. Na tohle není třeba marnit celé odpoledne.“

Muž začne šátrat kolem nohy křesla, najde správnou páčku a odtlačí tělem opěradlo do úhlu pětačtyřiceti stupňů. Potom odhodí tužku a notes na stůl a založí si ruce přes břicho. Je štíhlý, košile bílá a pásek černý jako noc, z toho slečinky určitě musejí slintat.

„Na co potřebuješ kanystr?“

Třeba že kape ze stropu. Ale ze stropu nekape, nikdy nekapalo. To si snadno dokážou ověřit. Ovšem je třeba vymyslet něco ve spojitosti s vodou. Ta je protikladem ohně. Je to bezpečná kapalina, pokud jí není tolik, aby se v ní dalo utopit. Měl jsem dopředu promyslet, na co potřebuju kanystr. Potřebuju ho vůbec? Stane se to opravdu? A odkdypak v obchodních domech na zákaznících vyzvídají, k čemu potřebují běžné spotřební věci? Ačkoliv, každý ví odkdy.

„Na koleji se vždycky hodí. Někdy voda teče jen v přízemí, protože potrubím výš nevystoupá.“

„Bydlíš na Jarově?“

„Ne.“

Nedožaduje se dalšího upřesnění, je jenom spokojený, že nebydlím na Jarově.

(lk)