LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Jazykové infekce

Před 4 lety ·· Lucie Kukačková

Zpozorovala jsem u sebe zvláštní sklon. Spočívá v tom, že čas od času − přirozeně a naprosto mimovolně − přejímám různé jazykové podivnosti.

Důkazem by mohl být vícejazyčný elaborát, který jsem dala dohromady při přednášce o antickém umění. Ono „dala dohromady“ je v tomhle případě skutečně trefné, protože zápisky, které jsem si z té hodiny odnesla, jsou podivnou směsicí češtiny, slovenštiny (což byl jazyk přednášejícího a mimochodem také legitimní argument proti všeobecnému tvrzení, že naše generace je na tom se znalostí slovenštiny bídně), několika řeckých, případně latinských (na tom by ostatně nebylo nic divného) a překvapivě i anglických výrazů. Když jsem po sobě četla poznámky typu kúros je postupem času více happy and free (za čímž se skrývá jinak inteligentní myšlenka, že antická mužská socha postupně ztrácí svůj strnulý postoj a působí přirozeněji), nebo prothesis = mrtvý vystavený na márách, prostě také public viewing (asi netřeba komentovat), vybavila jsem si celkem živě vtipnou kombinaci slovenštiny a angličtiny, kterou k nám mluvil přednášející. Jak se tenhle zvláštní paskvil vetřel do mých zápisků, mi už tak jasné nebylo. A tak jsem o tom začala uvažovat. Dělám tohle často? Jak moc se nechávám pohltit jazykem a poetikou toho, čemu se zrovna v tu chvíli intenzivně věnuju? Stálo to tam modré na bílém a já si uvědomila, že celý ten proces musí mít nějakou příčinu, průběh a konec. Bylo jen třeba najít další příklady a vyvodit z nich patřičný závěr.

Když jsem přelouskala Hrabala, vkradly se mi načas do vlastních textů nekonečně dlouhé věty, Vaculík do mého slovníku přirozeně propašoval džínačky a neomezuje se to jen na literární jazyk: teď zrovna žiju v opojení vertikálou, neboť jsem se nedávno intenzivně probírala fotkami francouzských gotických katedrál. Příčina byla tedy ve všech případech zřejmá, průběh se lišil v závislosti na objektu mého zájmu a konec téhle „infekce“ obvykle nastal poměrně brzy.

Naposledy se mi to stalo u knížky, kterou jsem recenzovala. Když jsem dočetla Inverzní kyvadlo, prozaickou prvotinu scenáristky a matematičky Borjany Dodovy, měla jsem takový malý mindrák z toho, že se občas nedokážu vyjádřit přesně a jasně. A taky neodbytný pocit, že svět kolem sebe začínám systematicky sledovat a podrobovat analýze, zrovna jako teď…

Když jsem ze sebe po pár dnech setřásla působení Inverzního kyvadla, přešla mě přirozeně i chuť ten úkaz rozebírat, dopodrobna zkoumat a dělat z něj nějaké závěry. Ale napadlo mě, jestli bych se té „infekce“ přece jenom neměla snažit zbavit. Jenže pak jsem si vzpomněla, jak jsem jeden čas pod vlivem ruské klasiky oslovovala mámu výhradně „maman“ (a jak ji to dráždilo), vybavila jsem si Manna, který způsobil, že první slovo, které mě napadne, když před sebou vidím Benátky, je smrt, a nechci házet vinu na Calvina, ale možná existuje jistá souvislost mezi jeho knihou Když jedné zimní noci cestující a dvěma texty, které jsem začala psát brzy potom, co jsem ji dočetla, a které dodnes nemají konec.

Uvědomila jsem si, že mě všechny ty (nejen) jazykové podivnosti, které se mi přechodně uhnízdí v hlavě, baví. Propisují se do toho, co zrovna dělám, jsou v mých textech, aniž bych je zmínila jediným slovem. Nahrazují mi deník, který jsem si tolikrát začala psát a záhy s ním zas skoncovala, protože jsem na to moc lenivá. Bylo by mi vlastně docela líto, kdybych se z toho „vyléčila“.