LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Nožičky jako sirčičky aneb můj malý obrázkový atlas přirovnání

Před rokem ·· Lucie Kukačková

„Jsem zpocená jako myš“ bylo jedno z oblíbených přirovnání mojí babičky. Vím přesně, kdy jsem ho od ní slyšela poprvé: Sedíme se sestrou u prostřeného stolku před malou chatičkou. Nohama ze židlí sotva dosáhneme na zem, houpeme se a z chatky se line vůně přepáleného oleje. Jsme uprostřed horkého léta, blíží se poledne a babička smaží květák, hromady květáku. Brambory jsou už schované v hrnci pod peřinou. Na stolku před námi leží mísa s okurkovým salátem, na jejím okraji lezou dvě vosy. V chatičkách kolem lidi jedí chleba s paštikou nebo vydlabávají melouny, někteří nejedí vůbec. Čekáme, až se v chatce s mrňavým okýnkem, na kterou od rána praží slunce, dosmaží poslední kousek. A když je konečně hotovo, babička slavnostně vynese všechno jídlo, horu usmažených květáků a hrnec brambor, z kterého se nepřestává kouřit, ven na stůl, nandá každé z nás na talíř a sesune se do židle. Utěrku přehodí přes okraj stolku. Má orosené čelo a po skráních jí pomalu stékají kapky potu. Hlasitě vydechne a prohlásí: „Jsem zpocená jak ta myš.“ Vzápětí se narovná, popřeje nám dobrou chuť, chopí se příboru a se zdviženými malíčky zařízne nůž do květáku. Sestra se ještě jednou toužebně podívá k vedlejší chatě, kde cizí spratci okousávají melounové půlměsíce, a začne jíst.

„Zpocená myš“ bylo jedno z mnoha lehce podivných přirovnání, kterými babička burcovala moji dětskou představivost. V tu chvíli jsem dokázala myslet jen na to, jak asi taková upachtěná myš vypadá. Do té doby jsem totiž za každým takovým přirovnáním spatřovala něco naprosto konkrétního. Když nám babička vyprávěla, že jako malí museli „dřít jako koně“, hned mi hlavou zasvištěla vzpomínka na nedělní výlet, kdy jsme cestou k zámku potkali kočár a v něm naskládané nepatřičně hlučné německé turisty, táhl je unavený kůň a kočí ho musel neustále popohánět bičem, protože se mu v tom vedru vůbec nechtělo jít. Jinou její variantou přirovnání „dřít jako koně“ bylo „makat jako fretky“, což mi taky nebylo cizí – jedna z mých kamarádek ze sousedství měla totiž fretku, která pokaždé, když jsme si s ní chtěli hrát, vynaložila hodně velké úsilí na to, aby před námi zdrhla.

Přirovnání „sprostá jak dlaždič“ babička upravila na „sprostá jak pokrejvači“: Když se na jejich domě měnila střecha, zásadně neotevírala okna, a když už to nešlo jinak, zacpávala nám uši. Občas nás babička napomínala, že jsme „líné jako vši“, a to jsem se pokaždé ušklíbla, protože se mi vybavila zvětšenina odporného stvoření z varovných plakátů, které jedno jaro visely před školní družinou. Bez ohledu na roční období mě popichovala, že jsem „bílá jak dcera ředitele vápenky“, z čehož jsem byla na rozpacích, protože jsem žádného ředitele vápenky neznala, ale jak moc bílé je vápno jsem věděla dobře, jasně jsem před sebou viděla hromadu toho bílého prášku. Ostatně co se týče hodnocení našeho vzhledu, nikdy se nijak nežinýrovala – slýchávala jsem od ní, že mám „nožičky jak sirčičky“, ale s tím jsem nemohla souhlasit, dlouho jsem si pak zápalky prohlížela a shledala, že nemají žádná kolena. Že „dupeme jako ty starý ježci“, jsem se jí snažila vyvrátit – až do té osudné noci na letním táboře, kdy nám kolem stanu pochodoval ježek a my málem umřeli strachy, že nás přišel někdo zabít.

Časem se mi podařilo odhalit význam frazémů obsahujících cizokrajná slova jako „nedělej haura“, „seš hubená jak lunt“ a „blbej jak punštok“ (což naštěstí nepatřilo mně, ale pošťákovi, který si pravidelně pletl schránky). Všechny ty letmé obrázky schované za babiččinými přirovnáními se mi vryly do paměti. A přesto žádné z nich nepobízelo moji fantazii tolik jako „zpocená myš“ – snad jen ten „lunt“. Tolik jsem si ji tenkrát přála vidět!

„Ty vole doprdele, končim, kámo, jsem zpocenej jak myš,“ zaslechla jsem předevčírem před domem jednoho ze stěhováků, kteří se snažili vyndat z dodávky pohovku. Položil ji na své straně na zem, totéž udělal vzápětí i jeho kolega a rukávem si přejel po mokrém čele. Kdyby ho slyšela babička, nejspíš by vzala „pokrejvače“ na milost a dosadila na jejich místo stěhováky. Nevybavila jsem si v tom momentě onu fiktivní uondanou myš (ta skutečná se mi, překvapivě, stále vyhýbá). Ale stalo se něco lepšího – k tomu přirovnání se mi v tu chvíli vyjevila ilustrace: Parné červencové poledne, malá od slunce rozpálená chatka, plynový vařič a u něj schvácená babička, pachtí se s obalovaným květákem, vůně přepáleného oleje, utěrka přehozená přes stolek, kapky potu na spáncích. A pak ta sotva postřehnutelná radost, cuknutí v koutku jejích úst, zadostiučinění, když květák s gustem napíchne na vidličku a zařízne do něj nůž.