LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Každej to má nějak složitý

Před 4 lety ·· Lucie Kukačková

Literární bašta recenzuje knihu Pod sněhem od Petry Soukupové
 

Po třech úspěšných prózách pro dospělé a intermezzu v podobě dětské knížky Bertík a čmuchadlo, vydané vloni, vychází Petře Soukupové román Pod sněhem. Vypráví o třech sestrách a jednom konkrétním zimním dnu, který spolu musejí prožít – vlivem okolností jsou totiž donuceny jet společně na rodinnou oslavu. A přežít to, chtělo by se dodat, protože jejich vzájemné vztahy nejsou zrovna ideální.
 

Tři sestry

Nejstarší Olina je sice úspěšná, ale k čemu to je, když je sama a její syn je „zpupnej hajzlík“ (to by si ale ona nikdy nepřipustila). Obětavá a pořád vlídná Blanka má sice kompletní rodinu, jenže se na sebe nemůže podívat do zrcadla. A nejmladší Kristýna se tváří, že je všechno hrozně v pohodě a hlavně že ona je hrozně v pohodě (protože koho by taky zajímalo, že není?), i když má ten den zrovna kocovinu. Každá z nich má v danou chvíli ve svém životě nějaký problém, uvízly v situaci, se kterou by se měly co nejdřív vypořádat, ale tak nějak úplně nevědí jak. Raději mlčí a dusí to v sobě. Jenže čím víc o sobě tiše přemýšlejí, tím hlouběji do toho zabředávají, a čím hlouběji do toho zabředávají, tím nasranější samy na sebe jsou. A protože si uvědomují, že to není zrovna fajn pocit, udělají to, co je v takových okamžicích nejsnazší – namíří svůj vztek proti těm druhým. Po cestě na oslavu otcových narozenin tak vzniká řada zbytečně vyhrocených (pseudo)konfliktů, které většinou vyrůstají zdánlivě z ničeho, ale pokaždé nabobtnají do neuvěřitelných rozměrů. A přestože poměrně brzy vyšumí – respektive jednu drobnou hádku vzápětí vystřídá druhá a nálepku „ta špatná“ má s každým načatým kilometrem jiná ze sester −, atmosféra v autě není zrovna veselá.

Děj se odehrává během jediné mrazivé soboty a je vyprávěn ze tří různých perspektiv: každá ze sester reflektuje formou vnitřního monologu své dětství, svůj současný život a svou situaci, ale zároveň sleduje ty dvě zbylé a podrobuje je kritice. To, co si jedna z nich ve své pasáži přirozeně a lehce dokáže obhájit (a čtenář by jí to i uvěřil), následně druhá svým míněním vyvrátí, nebo alespoň zpochybní. Autorce se tak daří vytvářet dojem relativní objektivity – z čím víc pohledů její postavy nahlížíme, tím skutečnější se zdají. Velmi přesně a věcně popisuje jejich vnitřní rozpoložení, nálady, radosti, smutky i mindráky, jsou dokonale psychologicky prokreslené, působí uvěřitelně.
 

Přehlídka samomluv a nepochopení

Stejně jako v předchozích prózách se Soukupová ve svém novém románu zabývá mezilidskými vztahy a tím, jak (ne)fungují. Schází se tady rodina, která má společně strávit určitý čas. Ale podobně jako v případě autorčina debutu K moři, v němž otec bere své čtyři dcery na dovolenou, i tady je většina postav zahleděná do sebe. V románu Pod sněhem hraje v rovině sesterských vztahů prim především nepochopení, vzájemné a všudypřítomné, a neschopnost normálně komunikovat. Ono to ovšem ve finále možná není tak, že by jedna druhé nedokázala porozumět. Co když se prostě jen zatím nedostaly do stadia, kdy by jedna druhou skutečně pochopit chtěly? A podaří se jim to vůbec, nebo tu možnost prostě předem zavrhnou?

Kromě téhle zvláštní rodinné odcizenosti mají oba texty ještě jeden společný rys. V próze K moři distancovaný vypravěč postavy v určitém momentě jejich života opustí, každé z nich však v závěru věnuje kapitolu, v níž jejich osud dovypráví – velmi věcně, zhuštěně, bez sentimentu. Vše je dořečeno, nic už nelze vzít zpátky. V románu Pod sněhem opouští vypravěč postavy poměrně záhy, po jediném dni. Nic tedy ještě není definitivní, všechno se ještě může změnit. Přesto je tady patrná snaha osudy postav alespoň předpovědět – například v jedné z matčiných střízlivých, nevyslovených představ o budoucnosti jejích tří dcer.

Autorce se podařilo zarámovat do jednoho sobotního dne příběh o rodinné oslavě, na níž vlastně nikdo neslaví, nebo spíš nechce slavit. Nahlas se tu promlouvá jen málo, každý tu raději mluví k sobě, pro sebe. A ti nejbližší, rodina, ti, s kterými by to mělo být nejsnazší, jsou tu paradoxně těmi nejvzdálenějšími, téměř cizími. Těmi, kteří nechápou a nepochopí − tak proč to vůbec zkoušet.

Při jedné ze sesterských hádek se Kristýna neudrží a rýpne si do sestry, která má nevychovaného syna. Ta ho okamžitě začne hájit – má to, chudák, bez táty složitý. „Každej to má nějak složitý,“ vpálí jí do tváře naštvaná Kristýna. A o tom celá kniha Petry Soukupové − aniž bych to chtěla jakkoliv zlehčovat − asi nejvíc je.


 

Petra Soukupová

Pod sněhem

Vydalo nakladatelství Host,

Praha 2015,

373 stran.

Úryvek z knihy