LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Jak se z toho vyzout?

Před 3 lety ·· Lucie Kukačková

„Kdepak, zlatíčko moje, z toho se jen tak nevyzuješ,“ slýchávala jsem od babičky ve chvílích, kdy se loučila s některou ze svých návštěv a já se začala nenápadně plížit z pokoje, protože jsem tušila, že mě zas bude nutit vybírat po těch cizích lidech drobky z chlupatého bílého koberečku pod stolem v obýváku.

Smysl jejích slov jsem sice pochopila ihned: „drobkobraní“ − jak jsem si tajně tuhle babiččinu oblíbenou činnost tenkrát nazvala − se nedalo vyhnout. Tehdy mi ovšem nedocházelo, jak s tím souvisejí ty vyzuté boty.

Máma byla v tomhle směru expresivnější. V podobných situacích mi obvykle garantovala, že se z toho ani náhodou „nevykroutím“ − s tím už si moje dětská představivost dokázala poradit o poznání líp. Někdy taky použila variantu, „ať nepočítám s tím, že se z toho vyvleču“, a to už pak jela moje fantazie na plné obrátky: viděla jsem povinnost, která přede mnou zrovna ležela, jako jeden z těch huňatých zimních svetrů, štípavý pletený rolák − snažím se do něj navléct, prostrčit ven hlavu a nejde mi to, pořád se v něm zamotávám a peru se s ním, jako by tam ani žádná díra na hlavu nebyla.

S „vyzouváním“ byla ovšem potíž, to mou představivost příliš neburcovalo. Seděla jsem pod stolem, dlaň sevřenou do mističky a v ní těch několik málo drobků z listového těsta, a dumala nad tím, jak si někdo může myslet, že obyčejné sundávání bot, nad kterým člověk nemusí ani moc přemýšlet, natož se s ním nějak zvlášť babrat, znamená totéž co záměrné vyhýbání se nějakému úkolu. Takové „vykrucování“, to vyžaduje mazanost a rychlost, a aby byla akce úspěšná, v některých případech je třeba mít v záloze i několik dobrých důvodů, proč zrovna člověk to či ono nemůže udělat. Nedokázala jsem pochopit, jak tyhle dvě činnosti můžou někomu připadat podobné.

Rozřešení se mi dostalo nedávno. Vlastně docela náhodou. Jistý profesor jen tak na okraj jedné přednášky zmínil, že ono „vyzouvání se z něčeho“ − tedy vymanění se z určité odpovědnosti − má původ v židovské tradici a překvapivě je to pojmenování velmi doslovné. Podle této tradice, zemřel-li muž a nezanechal po sobě žádné děti, měl jeho bratr povinnost oženit se s vdovou. Pokud bratr zemřelého nemohl této povinnosti dostát, museli oba projít obřadem zvaným chalica. Byl to symbolický akt: muž si navlékl boty − speciální rituální střevíce − a žena mu je obřadně vyzula, čímž ho zbavila veškerých závazků.

Prostě se z toho vyzul.

Měl štěstí, na rozdíl ode mě.