LITERÁRNÍ BAŠTA

První rovinou je příběh Semtexdesign, squatterky, která ve svém speciálně upraveném karavanu cestuje po Evropě. Paří, vychovává syna, píše básničky, o nichž se od vypravěčky dozvídáme, že „poslední, o co se snažily, bylo být jakýmkoli způsobem poetické“, a k životu má trochu – ne, vlastně hodně – anarchistický přístup. Ve finále ve vás ale zanechá dojem, že je to milá, nespoutaná holka, která je víc než cokoli jiného tak nějak po „pankáčsku“ křehká. Kontinuita Semtexčina příběhu je přerušována paralelní dějovou linií, v níž nás vypravěčka seznamuje s Martinem Foltánem, svým nejlepším kamarádem, jehož největším dětským hrdinou byl Vinnetou. Když mu bylo osm a pročetl se až na konec třetího dílu Mayovy série, kde náčelník Apačů umírá, rozhodl se napsat svou vlastní knihu s alternativním koncem. Takovým, v němž všechno dobře dopadne. Protože když máte někoho rádi, nedopustíte přece, aby jen tak zmizel, nesmíříte se s tím. Obě tyto dějové linky jsou pak stmeleny některými motivy – squatterka knihu píše, Foltán ji napsal, když byl malý (ona sbírku básní, on jakousi fan-fiction o svém indiánském hrdinovi –, jeho dětská kniha a její básně pak tvoří dvě další samostatné linie Mojí knihy Vinnetou), v obou rovinách se také objevují indiáni. V Martinově příběhu explicitně, vystupují zde jako konkrétní postavy, které známe z Mayových knih, v linii věnované Semtexdesign má „indiánství“ spíše symbolický význam. Indiáni jsou zde vnímáni jako nositelé určitých ctností a životních hodnot (jsou nezlomní, ve své podstatě romantičtí hrdinové, především jsou ale svobodní, což mají s hlavní hrdinkou společné). Onen indiánský prvek se primárně prosazuje ani ne tak na úrovni textové jako v té vizuální. Autorka hrdinku ve svých kresbách v některých momentech vyprávění stylizuje do indiánky (jede na koni, střílí z luku a podobně). Tato záměrná stylizace je pak metaforou k tomu, co se odehrává ve skutečném životě Semtexky – když například trpí odloučením od syna, můžeme souběžně s panely, které zachycují její zpověď, sledovat sekvenci, v níž bizon raněný šípem pomalu padá k zemi.

Kromě společných motivů vytváří pojítko mezi oběma příběhy především vypravěčka. Ta je zde přiznaně autobiografická, vstupuje do Semtexčina i Foltánova světa a v obou funguje zároveň jako postava. Přibližuje nám své hrdiny drobnými epizodami a momenty vytrženými z jejich životů a my tak dostáváme možnost hledat mezi nimi jisté analogie, místa, kde se jejich příběhy potkávají či překrývají.

Vyprávění plyne s lehkostí, k čemuž výrazně přispívá i zvolená výtvarná technika – kresby kolorované akvarelem jsou neuvěřitelně jemné a vytvářejí určitý kontrast k tématu a především prostředí, do něhož je příběh Semtexdesign zasazen. V některých pasážích – nejcitelněji v těch, které jsou doprovázeny Semtexčinou poezií – je hrdinka zachycena tak, že působí téměř nehmotně, jako kdyby byla mimo tento svět, pomalu se rozplývala, mizela. Forma dokonale kopíruje příběh, někde jsou jednotlivé viněty graficky striktně oddělené, jinde se rámečky zcela ztrácejí a jedna přechází volně do druhé. Podobně jako v příběhu, kde je zobrazován svět, který stojí a padá na konkrétních hodnotách, i v autorčině výtvarném projevu převládá především svoboda.

Toy Box navíc proces, během něhož její komiksový román vznikal – mimo jiné i v krumlovském Egon Schiele Art Centru –, zaznamenala. Na jejích webových stránkách tak můžeme sledovat, jak se postupně rodil příběh Mojí knihy Vinnetou, od počátečních skic až po finální stránky.

„Když z vašeho života někdo odejde, co po něm zůstane? Podoba ve vaší mysli? Pocit? Vzpomínka?“ ptá se autorka dál. A odpovídá na ni velmi osobitým, neotřelým a po výtvarné stránce skvěle zpracovaným komiksovým příběhem, který si rozhodně – jako jeden z nejvýraznějších titulů na domácí scéně posledních let – zaslouží pozornost.