LITERÁRNÍ BAŠTA

Ve chvíli, kdy učiníte toto závažné rozhodnutí, si musíte vybrat mezi stránkou a profilem. Profil stejně jako stránku vám může sám Facebook zrušit, ale u stránky může nastat velký problém už tím, když je úspěšná. Jakmile začne vaši stránku sledovat víc než tisíc lidí, může ji Facebook většině odběratelů skrýt – pokud za propagaci své stránky neplatíte. Dobrá čeština u tohoto čísla ještě není, ale do budoucna je potřeba uvažovat zdravě optimisticky. Čím víc lidí, kteří vás chtějí sledovat, tím větší pravděpodobnost, že bez placené služby už o vás neuslyší, pokud jejich stránky nebudete pravidelně (to znamená denně) kontrolovat. Je to takový nenápadný, zdánlivě ledabylý nátlak na lidi, aby za popularitu svých příspěvků platili – ale jinak je Facebook stále „zadarmo“. V této souvislosti stojí za připomenutí americká kapela Postmodern jukebox, která proti nutnosti placené propagace bojuje už poměrně dlouho a efektivně.

Nicméně jste ve fázi, kdy máte facebookový profil, získáváte nové přátele, s nadějí sledujete, že vás někdo sleduje. Denně se snažíte připravené články publikovat na webu a na profilu. A právě zde se vynoří další komplikace. Některé odkazy přijme Facebook ihned, ukáže krásně jejich podobu před zveřejněním, vy si v klidu zkontrolujete poslední detaily a status jde do světa. Jenže to by bylo moc jednoduché. Někdy se odkaz nenačte vůbec, jindy se nezobrazí perex nebo fotka přebalu knihy. Facebook si dělá, co chce, ba co hůř, ještě u toho zvládá krásně ignorovat základní gramatická i jiná pravidla – Facebook ani jeho uživatele netrápí, že čeština má diakritiku, že věta zpravidla vyžaduje alespoň jedno sloveso, že když se objeví dvě, je potřeba je oddělit čárkou. (Stálo by za samostatnou úvahu, co by se stalo s Facebookem, kdyby vám začal kontrolovat i pravopis). A už vůbec nikdo neřeší jednoznaková slova na konci řádků – a to se týká dokonce i webů předních českých deníků a týdeníků (viz nedávný článek Daniela Kubece).

Ještě před zveřejněním status prohlédnete, přemístíte „jednoznakovky“, publikujete. Ale pak se ukáže, že neexistuje jen jeden způsob zobrazení daného příspěvku. V určité podobě se zobrazí na vaší vlastní zdi, v jiné ho uvidíte, pokud ho samostatně rozkliknete s příslušnými komentáři, a nakonec ještě existuje verze mezi hlavními příspěvky na stránce… No a k tomu připočtěte všechny mobily, tablety a iPody s různými velikostmi displeje. Prostě, pokud nevlastníte všechny tyto přístroje a nemáte možnost srovnat všechny varianty zobrazení, je víc než pravděpodobné, že vám jednoznakové slovo na konci řádku uteče. A samozřejmě se vždycky najde aspoň jeden kolega z Dobré češtiny, který vás na chybu upozorní. Což chápu a jsem za to vděčná, ale kde ji mezi těmi všemi možnostmi hledat? Výsledek je naprosto jasný. Po třicetiminutovém zoufání daný status okleštíte na minimum a z Facebooku se velmi rychle odhlásíte.

Facebook zkrátka v mnoha ohledech selhává. Přece jenom je to sociální síť, kde má člověk oznámit světu, co si dal k obědu (já třeba měla segedínský guláš) a kam si večer vyrazí. Selháváme však i my, pokud nám nezáleží na tom, jakým způsobem tyto informace sdílíme. Řeší se otázka, proč se kvůli Facebooku proměňujeme v nový asociální živočišný druh, občas někdo napíše, že ho rozčilují anglicismy, které přejímáme do češtiny automaticky bez větší snahy vymyslet vhodné ekvivalenty, já k tomu teď přidávám jednoznaková slova na konci řádků.

Výsledek: Facebook se hemží minimalistickými výpověďmi bez obsahu, plnými hrubých chyb. A přesto si ho volíme jako jeden z hlavních nástrojů k propagaci nových projektů – často dobrých a zajímavých. Škoda jen, že forma, jak o nich mluvit, nám je vlastně lhostejná.