LITERÁRNÍ BAŠTA

K jazyku můžeme podle lingvisty Františka Daneše zaujímat postoj afektivní či instrumentální, jinými slovy při hodnocení jazyka upřednostňujeme buďto rozum, nebo cit. Já bych tento rozdíl vyjádřil ještě jinak: Svým smýšlením jsme ve většině případů nakloněni buď normě, nebo její kodifikaci. A protože kodifikace sleduje normu s jistým zpožděním, budou zde vždy lidé, kteří striktně lpí na imperativním „tak“, a jiní, kteří se ptají „proč tak?“. Jazykové jednohubky jsou určeny všem, kteří si uvědomují, že do jednoho z těchto dvou táborů patří.

Sloupky jsou psány ve velmi vřelém tónu. Nejsou útočné, nenapadají, nevysmívají se naší neznalosti rodné řeči, nýbrž se vracejí k jejím kořenům a upozorňují na její zajímavosti. Rozsahem nečekejte Eisnerův Chrám i tvrz, ale pokud je právě zmíněná kniha ve vaší soukromé knihovničce již delší dobu osamocená, Jednohubky jí budou dobrou kamarádkou.

Sloupky často vycházejí z ozřejmování historismů, historické podoby některých slov, jejich původu a variant, jindy se zase věnují neologismům. Jako nositel jména Radek jsem velmi ocenil hned úvodní pojednání o radosti. Věděli jste, že se v minulosti radujícímu se člověku říkalo radostník i radovník a tomu, kdo rád spí, zase radospaj? A kdo už nevěděl roupama, co by, mohl si ze samé radosti upéct radovanec. Většina z vás jistě ocení výklad, co nebo kdo to je mermolez, čemu se v typografii říká pangramy, co doopravdy znamená Adamovo žebro nebo Diogenův sud; a jak se bylo stalo, že nešikovný člověk je při hubování častován slovy „ty lamo“ a že ustrašení lidé ve středověku nejenom slyšeli „trávu růst“, ale i „blechy kašlat“, „komáry kýchat“ a „pavouky tkát“. Novináře nepochybně potěší informace, proč a kam se vlastně táhne pověstná červená nit – a zdali za to může Goethe, nebo anglické námořnictvo.

Slyšeli jste už někdy o psí rase zvané Horákův laboratorní pes? Možná tušíte, že hafo věcí nemusí mít nic společného s psím hafáním, ale pravděpodobně nevíte, že se jedné z hypotéz o vzniku českého jazyka říká „haf-haf teorie“. A snad si též rádi doplníte znalosti o bitvě u Maglaje roku 1878. Tehdy totiž lítalo vzduchem tolik mohamedánských kulí, že se lidí a koní válelo po zemi nepočítaně a vznikl takový zmatek a bolest, že se pro podobné katastrofy nadlouho vžilo slovo maglajz (neplést se zkratkou Maglajs – Magazín Literární akademie Josefa Škvoreckého).

Chcete-li si tedy vychutnat víc než tři stovky takových výtečných jazykových jednohubek, odřekněte si pár šunkových chlebíčků a pořiďte si knihu Jana Táborského.