Hrabal? Jo to byl ten, co řekl:
Před 10 lety ·· Lukáš Prchal
Žasnu nad tím, jak se na internetu rozmohlo citování výroků různých vzdělanců a spisovatelů, abychom u toho dobře vypadali a mohli se cítit chytře. Jestli něco zbožňuji, pak to jsou obzvlášť facebookové stránky jako Každý den s citátem. Občas se některé známé věty objeví i u mě, hlavně, když některý z mých přátel podobnou větu okomentuje nebo (a to je ještě horší) sdílí.
Kdysi – a vlastně to není tak dávno –, když někdo citoval nějakého filozofa, znamenalo to, že ho předtím četl. Dnes však vytváříme jen výtahy z výtahů (a vytváříme i parafráze z citátů) a zjednodušováním a rozmělňováním ztrácíme původní myšlenku, zůstane nám jenom náhodný výřez. Nevidíme souvislosti, nedohlídneme dál než na papír.
Witold Gombrowicz má ve svém Transatlantiku postavu vzdělance, který jenom cituje a s ničím vlastním nepřichází – vždy jenom pronáší větu: „To už řekl ten a ten…“ a všichni ho za ty nacucané znalosti bezmezně obdivují (po kapsách také nosí papírky a v rukách lejstra, na nichž má všechno to, co říká, podloženo a vždy to může dokázat) a nikomu z jeho posluchačů vlastně nedochází, že se pouhým citováním nikam nedostanou.
Chápu, že lidem čtení citátů cosi dává, třeba pocit porozumění mysliteli. Dodává jim to odvahu, když se utápějí v nějakém svém problému, a připadá jim, že nejsou jediní, že je a bylo hodně lidí, kteří si tím také museli projít atd. Máme citáty o úspěchu, o lásce, moje milované jsou o přátelství, o štěstí, o práci… Máme citáty o všem. Někomu ty plky prostě pomáhají, já to chápu. Neberu jim to, sem tam si to přečtu, když už se mi to objeví na obrazovce, řeknu si hm, to je hluboký, a nechám to být. Často se přitom děje, že se za hlubokou myšlenku vydává úplná povrchnost typu: „Nenechte si diktovat od lidí, jak máte žít. Je to váš život, žijte ho, jak sami chcete.“ Nebo: „Člověk může prohrát, ale nikdy se nesmí vzdát.“
A pak se ještě stává, že se slova někoho jiného zaměňují za slova někoho dalšího. Docela mě pobavilo, když jsem na webu četl citát „Hvězdné nebe nade mnou a morální zákon ve mně“, u kterého bylo napsáno B. Hrabal, Příliš hlučná samota. To už nekroutíte hlavou jenom vy, ale možná se i Immanuel Kant trochu pohne a jeho prach si popolétne.