Oprav-du mu-sí-me dě-lit v saz-bě slo-va?
Před 10 lety ·· Daniel Kubec
Ano, já vím, že ano. Jen když jsem prvně spatřil vlastní vysázený text a shledal, že zůstalo v rámci jedné malé stránky na konci řádků pět rozdělených slov, a z toho dokonce dvě pod sebou, zhrozil jsem se. Skutečně není možné mezery scuknout, aby se můj nebohý čtenář každou chvíli nezasekl v půlce výrazu a nemusel s námahou okem putovat na další řádek?
Pozoruhodné je, že co mě pohoršilo u vlastního textu, jsem předtím neregistroval v sazbě jiných knih. Kromě egocentrického pedantismu se nabízelo ještě další vysvětlení: jsem zvyklý vídat svůj text ve wordu, kde jej nemám zarovnaný do bloku, anebo ještě hůř, že jsem zdegenerovaný četbou povětšinou webových textů, které jsou rovněž zarovnané takzvaně na praporek, a tedy u nich neexistuje důvod slova dělit. Tato konstruktivní sebekritika můj odpor ke spojovníkům na konci řádků zmírnila natolik, že jsem ochotný citovat v Mojí řeči Naši řeč, podle níž absence dělení slov i nadměrné dělení slov „je nešťastné, alespoň z pohledu krásy sazby i čitelnosti textu“.
Jen ještě k těm nadměrně děleným slovům! V článku se dočteme, že je přípustné dělení ve třech řádcích po sobě. No budiž, kdo jsem já, abych soudil nebo měnil typografické normy. Ale mohu si snad dovolit mít alespoň osobní názor, který v této chvíli vypadá asi takto: pokud se v sazbě vyskytnou dvě shodná slova pod sebou, dobrý typograf už by měl pozdvihnout obočí a přičinit vykřičník.
Znovu jsem byl vržen do úvah o dělení slov, když jsem v rámci přípravy recenze na audioknihu Nebezpečné známosti pro porovnání nahlédl i do knižní verze. Že já radši neposlouchám jenom audioknihy, tam alespoň nikdo slova v půli neseká, natožpak po prvním písmenu jako v této pasáži:
„Když jsem poukázal na to, že tomu tak ani zdaleka není a že naopak mezi těmito osobami není jediné, jež by se nedopouštěla hrubých chyb, které jistě budou kritizovány, bylo mi řečeno, že každý rozumný čtenář zcela jistě očekává, že najde chyby ve sbírce soukromých do-|pisů, neboť ani ve sbírkách až dosud vydaných rozličnými ú-|ctyhodnými autory, ba dokonce akademiky, není jediné, která by byla zcela zaštítěna před touto výtkou.“
Spolu s pisatelem můžeme dodat, že vydání Nebezpečných známostí v Odeonu nebylo zaštítěno ani před výtkou vůči sazeči, který seká spojovníky, jak mu to přijde pod ruku. A to nelze omluvit tím, že v devadesátém roce, kdy kniha vyšla, měli sazeči nevídanou práci se svobodou tisku a neměli po ruce Internetovou jazykovou příručku, kde jsou vypsána doporučení k dělení slov.