LITERÁRNÍ BAŠTA

Ty logicky plynou z přednesu samého, který nám vlastně přináší jen jednu možnou interpretaci textu, exponuje určitá místa, vkládá vlastní emoce a tím nevyhnutelně dílo pozměňuje. To rozhodně není špatně, jen je nutné o těchto rozdílech vědět a zohlednit je, zejména když se rozhodneme o nějaké audioknize referovat. Tento článek je výsledkem pátrání vedeného snahou pomoci kolegům, kteří se potýkají s nástrahami psaní takové recenze.

Zprvu je dobré si uvědomit, zda recenzujeme četbu, nebo dramatizaci textu. Nedá se říct, že by jedna z možností byla lepší. Z dálav paměti se mi vynořuje geniálně zdramatizovaná verze Vinnetoua, kterou namluvili Petr Kostka, Rudolf Hrušínský či Boris Rösner, před několika lety jsem zase hltal audioknihu Zatím dobrý od Jana Nováka, čtenou do té doby mně spíše neznámým Jiřím Ornestem. V různých literárních soutěžích jsou tyto kategorie posuzovány obvykle zvlášť. Například Audiokniha roku (www.audiokniharoku.cz) nominuje své kandidáty v pěti kategoriích – nejlepší zvuk, nejlepší interpret, nejlepší audiokniha pro děti, nejlepší audiokniha – četba a nejlepší audiokniha – dramatizace. Už to nám leccos napoví o tom, co asi tak na zvukových knihách hodnotit a čím se naše recenze budou lišit.

Nejdůležitějšími aspekty samozřejmě budou zvuková stránka a podoba přednesu. Jeden by neřekl, jak nesnadné je posoudit přínos (či vůbec pouhou přítomnost) hudby a jakýchkoliv zvukových efektů, neboť máme tendenci jim příliš nevěnovat pozornost. Přitom i zde je důležité zhodnotit, zda jsou použité prvky vhodné, nebo naopak rušivé.

Se zvukovou podobou jde ruku v ruce přednes. Nejde jen o pečlivou výslovnost zejména názvů míst a obtížně vyslovitelných slov, může to být třeba i nastudování různých přízvuků (hlavně v případě angličtiny) a vyjádření emocí hlasem, neboť se nelze opřít o obraz. Můžeme být vlastně vděčni za to, že audioknižní průmysl si své kvality a pečlivou přípravu uchovává nadále tam, kde už třeba český televizní a filmový dabing dávno selhal. Recenzent se ovšem na celý tento proces dívá z druhé strany a mnoho zmíněných kvalit bere za samozřejmost. Hodnotí tak například, zdali se vypravěčův hlas a emotivní vyznění hodí k právě probíhajícímu ději, zdali vypravěč k příběhu volí vhodné tempo, a co je nejdůležitější, zdali máme při poslechu pocit, že fyzická přítomnost vypravěče a jeho interpretace náš zážitek z knihy spíše umocňují, nebo naopak ochuzují a kazí. Někteří recenzenti věnují přednesu a jeho dopadu klidně i polovinu recenze.

Rovněž jméno interpreta by nemělo zůstat bez povšimnutí. Odkud už ho můžeme znát? Které knihy už namluvil (ale není zase nutné uvádět úplný seznam všech dílů Zeměplochy, které přeložil i namluvil Jan Kantůrek), případně do které oblasti filmové nebo televizní produkce si ho zařadit? A čtenáře recenze rozhodně potěší, když se s ním nakonec podělíme i o krátkou audioukázku. Česká nakladatelství už naštěstí často poskytují ukázky sama a s předstihem, takže člověk nemusí umět stříhat, aby něčím podobným svou recenzi vyšperkoval.

Audiovizuální tvorba je na vzestupu, dá se tedy očekávat i světlá budoucnost audioknih. Z výše uvedeného dostatečně vyplývá, že knížky tohoto typu jsou zatím připravovány pečlivě a s rozmyslem. Dopřejme jim tedy i kvalitní recenze!