Když zazní staré varhany
Před 9 lety ·· Šárka Lokajová
„Dneska už se stejně vyká akorát úředníkům nebo důchodcům, jinak to lidi myslí ironicky,“ zazněla obžaloba z úst asi pětatřicetileté slečny a já si teď jako svědomitý (ale ne úplně přesvědčený) obhájce rovnám myšlenky v hlavě a zrovna tak i pero v ruce, abych přednesla obrannou řeč. Hodlám zpochybnit ten zvláštní soudobý trend, že „vykání je jen pro starý“.
Proč nejsem „úplně přesvědčená“? Na tykání je něco přirozeného, něco, co se dere na povrch, když se vás někdo úplně cizí snaží rozesmát, nebo naopak když vás přepadne nervozita. Jakmile vyhrknu takové „ty“ ze zvyku, musím si dát provinile ruku před pusu.
Úvodní věta mého článku mě zastihla, když jsem se chystala absolvovat cambridgeskou zkoušku z anglického jazyka. Jako před každou jinou ústní zkouškou se člověk nervózně kroutí, poposedává, a pokud si klín nezatíží taškou či batohem, dokonce se začne vznášet po místnosti. Přichází i nutkání rozmlouvat s ostatními čekajícími. Obětí se nejčastěji stávají ti, co se kroutí hned vedle. V mém případě šlo o dívku snad jen pět stop vysokou (za dané situace uvažuji v anglických jednotkách míry), se zmateným pohledem umocněným tlustými skly brýlí.
„Ahoj, chceš ukázat, kam se máš dojít zapsat? Pomůžu ti s tím,“ zašeptala jsem a vedla ji k registračnímu stolku. Až z jejího zvacího dopisu jsem zjistila, že je skoro o deset let starší než já. „Omlouvám se za to tykání,“ zamumlala jsem.
Dívka-žena mi následně osvětlila, že si „povyká“ jen s úředníky, což, pokud vím, nejsem. „Taky jsem zvyklá, že se mi tyká,“ přitakala jsem (ale odjakživa jsem počítala s tím, že z toho vyrostu).
Podle bohemisty a odborníka na etiketu Ladislava Špačka se vykání v české mluvě řádně usadilo až s příchodem byrokratických způsobů rakousko-uherské monarchie (je tedy mladší než tykání). Přesto jsem vždycky v možnosti vykat spatřovala něco navíc proti jazykům, jako je právě angličtina, kde se uctivé oslovení gramaticky neodlišuje. U nás takové ušlechtilé anglické doze přece vzhledem k jejímu původu nemůžete poručit „Lehni!“ jako jiným psům, nýbrž je třeba ji zdvořile vybídnout: „Lehněte si a válejte se.“
V dnešní době jako by si to osobní „ty“ chtělo vymoci více místa a odevšad se dotíravě tlačilo. Moc dobře ví, jak jsme na ně odmalička zvyklí a jak se bojíme, že bez něj budeme za starce. Pokřikuje ho na mě mimozemšťan z reklam, pánové z billboardů, a když kouknu do e-mailové schránky, zjišťuji, že mi tipy na knížky dávno neposílá knihkupectví, ale Lucie, do fitka mě nahání Martin a mou zásobu kontaktních čoček ostražitě hlídá Tomáš.
Možná bych měla být za ten „přátelský nový svět“, kde si lidé nepotrpí na formality, ráda. Jenomže jako se bez „vy“ oslabí projev úcty, s všeobjímajícím „ty“ zase nenápadně přicházím o možnost v rozhovoru rozlišit, kdo je mi skutečně blízký.
K upevňování moci „ty“ přispívají i internetové diskuse. Tam se lidé uchylují k vykání především tehdy, když chtějí rozhořčeně zdůraznit, že s jiným uživatelem husy nepásli. Nedávno jsem narazila na nadpis článku „Kostel s nejstaršími varhany na světě“ (Informace pro výletníky: Dóm sv. Štěpána v Pasově) doprovázený komentáři typu: „Tak tam si vezmu blůzu s kalhoty.“ Neodpustila bych si, kdybych se nezastala něčeho, co má skoro osmnáct set píšťal, a diskutéry jsem upozornila, že se varhany na rozdíl od kalhot smí v 6. a 7. pádě skloňovat podle rodu mužského (o varhanách i varhanech, s varhanami i varhany) – jak uvádí Slovník spisovného jazyka českého.
Odpověď „Rozšířila jste mi obzory, nevěděla jsem, že je více variant“ jsem nečekala. Naštěstí je pořád ještě na mně, zda v tom budu číst ironii. Ale je to přece jenom mnohem lepší pocit, když si člověk může vybrat.