Předpoklady v žumpě
Před 10 lety ·· Šárka Lokajová
Jako dítě jsem se bavila takovou hrou: nahodile jsem otevírala slovník cizích slov a vytvářela podivná odborně znějící slovní spojení jako „pulmonální denunciant“ nebo „kontemplativní apatie“. Dnes zjišťuji, že jde zřejmě o běžnou průpravu pro práci tiskového mluvčího či recenzenta. Čím dál častěji narážím také u odborníků na věty, které když zbavíte nahromaděného balastu, ztrácejí význam. V lepším případě je v nich zahrnuto něco, co lze vyjádřit pár českými výrazy. Není občas přínosnější se na něčem shodnout než se stále pokoušet dojít ke konsensu?
Při používání cizích slov také někdy dochází k jejich komolení typu „tryskní“ namísto tristní (ideálně ve významu bryskní) nebo k záměně dementi s dementy. Zkomolenina, která se dokázala rozšířit jako epidemie, pochází původně z právnického žargonu. Jak se to vlastně přihodilo, že se presumpce (viny či neviny) v ústech mnoha Čechů přeměnila na „presunkci“? Vyšla jsem z předpokladu, že se lidé většinou řídí příkladem, a položila si další otázku: Který herec se prohřešil vůči spisovné výslovnosti? Který novinář se zapomněl, když barvitě líčil soudní proces? Jenomže důkazy k nikomu nevedly.
Rozhodla jsem se tedy přistoupit ke slovům poněkud řeznicky. Když u obou výrazů (správného i překrouceného) oddělím shodné části, tedy předponu pre-, příponu -ce i zatoulanou souhlásku -s-, zbytek mi jistě napoví, co je příčinou všeho.
Jen se zamyslete, v jakých slovech se vyskytuje skupina hlásek -ump-! Všechna budí dojem svědivosti, ohavnosti, někdy dokonce souvisejí s fyzickou námahou. Jako příklady by mohla stačit slova: škumpa, žumpa, lump, krumpáč a pumpky (obzvláště ohavné). Zato skupina ‑unk- je pro mnohé zárukou vzdělanosti. Vyskytuje se totiž ve výrazech jako funkční, konjunkce, disjunkce, interpunkce nebo akupunktura, které působí učeně, moderně a „na úrovni“. A lidé přece rádi vypadají chytře, aniž by se nadřeli. Svědčí o tom i komentáře v internetových diskusích, kde se všichni na chudáka, který použil patvar presunkce, střelhbitě sesypou. Mezi nadávky vloží definici hesla opsanou ze slovníku „presumpce je právní domněnka“ (někdy píšou s „mě“), dokážou si, že oni to věděli, a s tím si vystačí. Jenomže mně to přijde málo. Věřím, že si skoro každý umí najít, co se o významu slova píše v knížce nebo na internetu, ale ne každý umí slovo správně použít. Snad kdyby si sedl (nebo zvolil jinou pohodlnou polohu) a zkusil presumpci sám rozklíčovat, případně řeznicky naporcovat, už by se nespletl.
Nemám tedy obecně strach z cizích slov. Nesháním se po dezinfekci, abych od nich mohla český jazyk očistit. Když ale slyším, jak se v něčí promluvě cizí slova chrastivě řetězí, zbystřím a začnu se bát, že se jedná právě o onu slovníkem podepřenou lenost přemýšlet.