Před 9 lety ·· Daniel Kubec
Knihy se adaptují jako dramata, rozhlasové hry nebo i komiksy – a také, inu, jako knihy. Je to odvážné, anebo spíš zvrácené, vzít knihu od známého autora a říct si: Co kdybych ji sám napsal znovu a… lépe? Zásadní otázka, která nad touto formou adaptace poletuje, zní: Jakou novou, ať už obsahovou, nebo formální, hodnotu takový přepis přinese?
Před 9 lety ·· Barbora Čiháková
Občas u redigování textů přemýšlím nad tím, jak se mohl autor dopustit tolika formátových chyb – od zdvojených mezer přes ošklivá jednoznaková slova na konci řádků až k použití tabulátorů k odsazení odstavců atd. Přitom by mnohdy stačilo, kdyby si daný pisatel zapnul zobrazení netisknutelných znaků, které by jednotlivé formátové nešvary odhalilo. Ale zdá se, že toto tlačítko je pro většinu uživatelů neviditelnou záhadou na úrovni jednorožců. Přesto všichni drze tvrdí, že Word přece stoprocentně ovládají. Obzvlášť to platí pro studenty a absolventy vysokých škol, kteří za svůj, i kdyby jepičí, akademický život museli napsat aspoň tu jednu bakalářskou práci.
Před 9 lety ·· Jan Mazanec
Jejich útok jsem poprvé výrazněji pocítil teprve nedávno při sledování televizní diskuse, v níž si moderátor s dvojicí hostů povídal o tom, jaký „content“ nabízejí zahraniční televizní společnosti svým divákům. Jistě, americké televize na svých webových stránkách z pochopitelných jazykových důvodů inzerují „content“, nikoliv obsah, přesto je pozoruhodné, že český výraz pro nabídku televizních společností v pořadu nezazněl ani jednou. Možná jsem jen staromódní, ale připadá mi patřičné, aby čeští filmoví publicisté v pořadu určeném pro české publikum nepoužívali anglická slova tam, kde to vůbec není potřeba.
Před 9 lety ·· Michal Beck
Jsme národ Švejků, v sandálech nosíme ponožky, náš prezident je Zeman, ale Jágr je bůh! Můžeme láteřit na ledasco (kverulantství bylo vždy naším oborem), ale jestli nám něco jde, je to právě sport. (Moje) řeč bude o hokeji a ten český byl odjakživa důvodem naší chlouby. Mnohdy úchvatnější jsou ovšem výkony hokejových fanoušků a televizních komentátorů. Ti občas vymyslí takovou metaforu nebo slovní kličku, kterou by oklamali i Dominika Haška. Máme za sebou úvodní vhazování tohoto fejtónku, zní hvizd rozhodčího, a vrháme se do hry!
Před 9 lety ·· Anna Štičková
Vánoční svátky stresují nás všechny. Zvlášť když se potká celá rodina pohromadě v jednom domě. Podívejme se tedy, jak úspěšně a bez větší úhony vybruslit ze všech složitých situací díky několika trefným přirovnáním.
Před 9 lety ·· Jana Fleglová
Odpor k průvodním motivačním dopisům v nás roste od raného dětství, ještě dlouho předtím, než se ucházíme o první pracovní pozici. Každé dítě se musí zaobírat otázkou, jak a proč by mělo být o Vánocích obdarováno. A co je zásadní: jak by to mělo vyjádřit. Celoživotní žadonění má počátek již v prosbách, které směřujeme přímo tomu Nejvyššímu.
Před 9 lety ·· Barbora Podaná
Písňový text je leckdy první a mnohdy bohužel jediná poezie, kterou si člověk vryje do paměti. S prvními písněmi se setkáváme už v raném dětství. Ať už nám je doma zpívá maminka na dobrou noc, nebo se do nás valí od táborových ohňů či z country rádií, může z naší neznalosti užitého jazyka a textu nebo fušerské výslovnosti interpreta dojít k nedorozumění.
Před 9 lety ·· Daniel Kubec
Často od čtenářů slýchám, že při poslechu audioknih nedokážou soustředěně vnímat hlasově interpretovaný text. I když je podle mě možné toto specifické soustředění opakovaným poslechem vytříbit. Něco jiného je to ovšem v případě rozhlasových dramatizací. Mou snahu o jejich vnímání totiž kazí některé zvukové efekty. Zejména ty, jimiž se tvůrci snaží textové popisy transformovat do auditivní podoby.
Před 9 lety ·· Lenka Hniličková
Jedu si tak tramvají z Nuslí na Koh-i-noorku, a protože už půl roku nemůžu najít sluchátka, poslouchám cizí rozhovory. Za tu dobu jsem vyslechla příběhy smutné i veselé, trapné i nechutné, ale při pohledu na protagonisty nebyly vlastně nijak překvapivé. Rozhlédnu se po spolucestujících: otrhanec, dvě rádoby modelky v pubertálním věku, jejich vrstevnice s jinými zájmy, paní s kočárkem a připraveným cigárem v ruce, obyčejný stařičký pár, chlap v kšiltovce a já. Nic zvláštního, prostě Nusle. O to víc mě zaskočilo, když se hned za mnou začaly dvě dívky bavit o literatuře.
Před 9 lety ·· Radek Hochmal
Kniha je svým způsobem nádoba, jejíž obsah hltáme, rádi čicháme její vůni a rádi se jí probíráme. Slastné šustění oříznutých stránek pod prsty společně s vůní papíru a lepidla ovšem nejsou tím jediným, co činí knihu důležitou nejen jako literární práci, ale především jako artefakt. Taky jste si někdy položili otázku, jak může mít kniha, ač třeba nevelkého formátu, malého rozsahu, nevýrazné, či dokonce nehezké obálky, tak velkou cenu? A to ani nemusím zabíhat do extrémů knih dávno vydaných, které svou cenu získaly právě stářím či raritou prvního vydání. Mluvím o titulech relativně nedávných, ohraničených řekněme počátkem devadesátých let. Zde totiž teprve začíná (výmluvně s příchodem kapitalismu do Česka) ta pravá hra nabídky a poptávky a tajemný duel se zákazníkem-sběratelem.
Před 9 lety ·· Anna Štičková
Nevím, jaké zvyky panují ve vaší rodině, ale u nás se píše. Odevšad. Aby měli všichni přehled o tom, jak se kdo kde má. Nejvíce rodinných písemností pochází od dětí deponovaných na tábor. Všichni jsme aspoň na jednom byli. Z tábora se píše dopis, anebo když je náročná celotáborová hra, tak aspoň maminčinou rukou nadepsaný korespondenční lístek.
Před 9 lety ·· Lenka Hniličková
Morava – Praha – Šumava. Destinace mého dětství, kde jsem pobývala tak často a dostatečně dlouho, abych pochytila mluvu, která je pro danou část mé vlasti typická. Občas jsem sice v Praze narazila na to, že mi nerozuměli, když jsem chtěla cosi „vydělat ze skříně“ nebo potřebovala „rožnout“, ale rychle jsem se poučila a začala holt věci vyndávat a světlo rozsvěcet.
Před 9 lety ·· Barbora Čiháková
Světlana Alexijevičová se narodila na Ukrajině roku 1948, ale vyrůstala v Bělorusku. Stala se letošní laureátkou Nobelovy ceny za literaturu. I když v užších nominacích nebyla nováčkem, švédská komise se na ni usmála až letos.
Před 9 lety ·· Anna Štičková
Mám sestřenici stejně jako kdekdo, to není nic zajímavého. Slovník spisovné češtiny definuje sestřenici jako „dcer[u] strýce, tety“, morfologicky je sestřenice podstatné jméno rodu ženského, které se skloňuje podle vzoru růže.