Invaze zlodějů češtiny
Před 8 lety ·· Jan Mazanec
Jejich útok jsem poprvé výrazněji pocítil teprve nedávno při sledování televizní diskuse, v níž si moderátor s dvojicí hostů povídal o tom, jaký „content“ nabízejí zahraniční televizní společnosti svým divákům. Jistě, americké televize na svých webových stránkách z pochopitelných jazykových důvodů inzerují „content“, nikoliv obsah, přesto je pozoruhodné, že český výraz pro nabídku televizních společností v pořadu nezazněl ani jednou. Možná jsem jen staromódní, ale připadá mi patřičné, aby čeští filmoví publicisté v pořadu určeném pro české publikum nepoužívali anglická slova tam, kde to vůbec není potřeba.
Nic proti cizí řeči. My děti od počítačových obrazovek jsme zvyklé, že na nás postavy ze seriálů mluví výhradně anglicky, a posléze je v běžné konverzaci snaživě napodobujeme. Nejčastěji ve virtuálním světě zamořujeme své promluvy snadno nahraditelnými adjektivy, ať už mluvíme o „awesome“ postavě z právě rozečtené knihy, nebo o „scary“ sekvenci v hororovém snímku. Avšak od médií, ke kterým má přece jen přístup více lidí než do mojí soukromé konverzace, očekávám méně ležérní přístup k českému jazyku. Zřejmě marně. V rozhlasové diskusi slyším erudovaného kritika analyzovat jakýsi „crazy“ film a v momentě, kdy hodlá moderátora překvapit neobvyklým názorem, raději předem nahlásí, že přijde „shocker“. Relace pokračuje a o pár minut později přitakávám, že i pro mě byl „shocker“, když před více než rokem někdo předčasně „leaknul“ na internet nejnovější scénář Quentina Tarantina.
Filmoví publicisté, o nichž zde v souvislosti s devalvací češtiny nadbytečnou angličtinou píšu především, mají zřejmě za to, že uši jsou citlivějším orgánem než oči, a tak své zálibě v cizí řeči dávají plný průchod především ve svých tištěných textech. Opomíjení českých ekvivalentů a české transkripce bývá v případě některých autorů naprosto samozřejmé. Fanoušci, tedy „fans“ a mnohokrát také „fanboys“ (přitom o „fangirls“ se dočtete málokde), si tak nevymodlili pokračování, nýbrž „sequel“ úspěšné „comicsové“, nikoliv komiksové adaptace. Možnost uchýlit se k jinému než českému slovníku totiž pudí k lenosti. Proč se obtěžovat s vymýšlením autorských větných konstrukcí nebo si lámat hlavu nad dodržováním pravidel české gramatiky a českého pravopisu, když můžete v odborném článku napsat, že „geek-friendly“ autor adaptoval příběh o „everymanovi“?
Je mi jasné, že ne ke každému cizímu výrazu a slovnímu spojení lze snadno nalézt český ekvivalent. Sám bych nerad „nerds“ nazýval šprty, jak toto slovo přeložil distributor v názvu jedné americké komedie z univerzitního prostředí, a „easter eggs“ (vtípky a odkazy na jiná díla, které tvůrci ukrývají ve svých filmech pro ty nejpozornější diváky) se doufám už nikdy nestanou velikonočními vajíčky. A přestože pro „sequel“ máme vhodný ekvivalent ve slově pokračování, netroufal bych si nikoho nutit do převádění všech těch „prequelů“, „rebootů“ či „spin-offů“ do češtiny. Od toho máme přece závorky, aby v takových případech poskytly prostor k vysvětlení termínů.
Míra užívání anglických slov samozřejmě závisí na tom, na jakého čtenáře či diváka dané médium cílí. Webové stránky, které se specializují na filmy, si pochopitelně nedovolí zveřejňovat nové filmové „upoutávky“, protože by jejich čtenáři přišli o milované „trailery“. V pořádku, u podobných stránek počítám s určitou rétorikou a některé výrazy jsou dostatečně známy i za hranicemi fanouškovské komunity. Pokud však v jednom odstavci převažuje počet anglických slov nad počtem slov českých a píše se o „revenge filmu“, který má „drive“ a je v něm dostatek „eye-candy“ záběrů, měl by autor určitě zvážit, zda nenapsat celý text rovnou v angličtině. Při čtení takových makarónských článků si totiž připadám, jako bych se procházel světem z Mechanického pomeranče v překladu Ladislava Šenkyříka. Ačkoli mám tuhle knihu v oblibě, takový „feeling“ mi zkrátka není po chuti, milí frendíci.