Jazykové trable anglické slečny
Před 9 lety ·· Anna Štičková
Mám sestřenici stejně jako kdekdo, to není nic zajímavého. Slovník spisovné češtiny definuje sestřenici jako „dcer[u] strýce, tety“, morfologicky je sestřenice podstatné jméno rodu ženského, které se skloňuje podle vzoru růže.
Ale moje sestřenice je speciální. Je krásná, chytrá a v pubertě. A taky je z půlky Angličanka. Před několika lety to však byla zrzavá kudrnatá holčička, která plácala dohromady dva jazyky, a byť byla všímavá, nerozlišovala mezi angličtinou a češtinou. Její první slovo znělo „botašů“. Ve skutečnosti to byla slova dvě. Oslovovala tak svoje oblíbené růžové tenisky. Jedna byla „bota“ a druhá byla „shoe“. To byl na následující dva roky její poslední kontakt s češtinou.
Ve čtyřech letech se přestěhovala do Prahy a začala se ve školce učit česky. Novým kamarádům bylo nutné se řádně představit a pro tyto příležitosti měla osobitou formulaci. Zásadně říkala, že se jmenuje Ellena Sarah Rosemary Strestik Ellie and Elča! A z posledního oslovení měla největší radost, protože tak jí říkala česká babička. Elence dělalo problém e s háčkem, a tak si zlobivý dědeček vysloužil přezdívku skoro starwarsovou – jeho vnučka mu říkala „naughty jeda“. Nějakou dobu žila holčička v domnění, že máme smysly, které se jmenují zrak, čich, hmat, chuť a hluch.
Když chtěla pít, říkala „water, prosím“ a přišlo jí divné, že se smějeme. Nebyla si zcela jistá názvoslovím mořských plodů, takže humor patřil na talíř a humr k zábavě. Moje sestřenice moc ráda vyprávěla. Její vyprávění často začínala slovy: „Říkala tatínek, že…,“ a následoval dlouhý příběh o tom, jak tatínek říkal něco o „těch máminých kamarádkách v práci, co se jmenujou klucí“.
Vždycky když šla spát nebo se jen chtěla přitulit, strčila si palec do pusy a prohlásila: „Aj laf jů, Anička.“ Dneska už si palec necucá a o tátovi mluví gramaticky správně, navíc to dokáže nejen česky a anglicky, ale i francouzsky. Takže vlastně sestřenice jako každá jiná.