LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Gloglání, hýkání a třeskot v literatuře

Před 2 lety ·· Daniel Kubec

Často od čtenářů slýchám, že při poslechu audioknih nedokážou soustředěně vnímat hlasově interpretovaný text. I když je podle mě možné toto specifické soustředění opakovaným poslechem vytříbit. Něco jiného je to ovšem v případě rozhlasových dramatizací. Mou snahu o jejich vnímání totiž kazí některé zvukové efekty. Zejména ty, jimiž se tvůrci snaží textové popisy transformovat do auditivní podoby.

Tento problém jsem již zmínil v recenzi Bratrů Karamazových. Rozhlasovému režisérovi se samozřejmě nabízí, aby zvířeckou postavu starého Karamazova zhmotnil ve fantazii posluchače tím, že Karamazov před každou druhou replikou usrkne koňaku, nebo ještě lépe vodky. Jenže mně když někdo u stolu mlaská a krká do ucha, raději si odsednu. A netěší mě, ani když mi někdo neustále chlemtá ve sluchátku. Povšiml jsem si, že k přepjatým hlasovým projevům a širokému repertoáru tělesných zvuků se uchylují často právě dramatizace ruských klasických děl.

Zobecnit lze také jiné využití auditivních nástrojů. Konkrétně mám na mysli tendenci, kdy se tvůrci pokoušejí přiblížit některé momenty audioknih filmovému zpracování. Často se to projevuje ve snaze zvukově přikrášlit akční scény. Nesnáz vyplývá ze samozřejmého faktu: režisér má k dispozici pouze zvuk, nikoliv obraz. Tyto pokusy o převedení literatury do auditivní podoby blízké filmovému zpracování považuji za absurdně nefunkční.

Názorně je mohu ukázat na rozhlasovém zpracování Sapkowského povídky Hranice možností (ČRo Olomouc, 2012) ve scéně, v níž se zaklínač Geralt z Rivie nechtěně připlete do poměrně nepřehledného souboje, ve kterém bojují všichni proti všem. Pokusím se zprostředkovat přepis této akční scény, jak byla zaznamenána ve zvukové podobě:

Dorregaray: „Mlč, Boholte! Řekl jsem, že draka necháte na pokoji. Legendy se zabíjet…“ Yennefer zasyčí nesrozumitelné zaklínadlo.
Dorregaray: „Mrcho!“
Kdosi: „K němu!“ Krátce třesknou meče.
Kdosi: „Stůj, Boholte!“
Boholt: „Děláš chybu, zaklínači!“
Geralt: „Už nemluv, Boholte.“
Možná Boholt: „Mordochu!“
Asi Mordoch: „Hehe, chachá! Pohni se!“ Třeskání mečů.
Geralt: „Čepel, skoč!“
Mordoch: „Nooo, tak se předveď, zaklínači!“
Geralt: „Čepel, uhýbej!“ Meče stále řinčí.
Mordoch: „Uáááá oh!“
Geralt: „Zpět!“
Boholt (smutně): „Mordochu!“ (agresivně): „Ty pse!“
Geralt: „Čepel a dýka. Zabij ho!“
Boholt: „Tak bojuj, sakra!“
Kdosi, dost možná Marigold: „Zaklínači!“
Yennefer: „Agredior!“ Dramatická hudba.
Zaklínač: „Yen?“ Dramatická hudba pokračuje.
Yennefer: „Svažte je, dokud účinkuje zakletí. Všechny tři.“

Přepis zvukového záznamu působí samozřejmě sám o sobě matoucím dojmem, proto následně přepisuji i konkrétní pasáž primárního textu:

„‚Mlč, Boholte! Řekl jsem, že toho draka necháte na pokoji. Nesmějí se zabíjet legendy. Čelem vzad a odchod!‘

Yennefer využila Dorregarayovy chvilkové nepozornosti, její ruka vystřelila dopředu – a země okolo čaroděje vzplála modrým ohněm. Zvedl se vír štěrku a vyrvaných drnů. Plameny obklíčený čaroděj zakolísal. Přiskočil k němu Mordoch a udeřil ho pěstí do obličeje. Dorregaray upadl, z jeho hůlky vyšlehl rudý blesk, leč neškodně uhasl mezi balvany. Hrombidlo přiskočil z druhé strany, nakopl ležícího čaroděje, ustoupil o krok, aby ho kopl ještě jednou. Geralt skočil mezi ně, odstrčil Hrombidlo, tasil meč a vodorovně sekl. Mířil mezi nárameník a přední plech, avšak odrazil jej Boholt širokou čepelí svého obouručáku. Marigold nastavil nohu Mordochovi, ale nadarmo – padající Sekáč se chytil básníkovy vesty na prsou a praštil ho mezi oči. Yarpen Zigrin přiskočil zezadu a úderem toporem sekery do ohbí kolen podrazil trubadúrovi nohy.

Geralt se piruetou vyhnul Boholtovu meči a lehce sekl útočící Hrombidlo. Strhl mu jen ocelovou náloketnici. Bidlo odskočil, klopýtl a upadl. Boholt hekl a rozehnal se mečem jako kosou. Geralt přeskočil nízko svištící ostří, jílcem meče uhodil Boholta doprostřed prsního plechu, odrazil ho a sekl. Mířil do obličeje. Boholt viděl, že nestihne ránu svou těžkou zbraní odrazit, vrhl se dozadu, padaje naznak. Zaklínač k němu přiskočil a…

V tom okamžiku ucítil, jak ztrácí zemi pod ochromenýma nohama. Překvapeně sledoval, jak se obzor staví do svislé polohy. Ještě se zbytečně snažil zkřížit prsty do ochranného Znamení, když těžce dopadl bokem na zem. Meč mu vypadl z ochrnuté ruky. V uších mu hučelo a šumělo.

‚Svažte je, dokud účinkuje zakletí,‘ ozvala se Yennefer někde shora a z velmi, velmi daleka. ‚Všechny tři.‘“ (Andrzej Sapkowski. Hranice možností. In: Zaklínač II: Meč osudu. Ostrava: Leonardo, 2011.)

Dovolím si tvrdit, že v tomto případě nejde pouze o mé rozpaky z dramatizací obecně, ale o nefunkční transpozici literární předlohy. Sapkowski je jako autor fantasy mimo jiné ceněný za přehledné a napínavé popisy šermířských soubojů. Právě tuto autorovu schopnost režisér vykuchal na úpění protagonistů a třískání oceli v pozadí. Opravdu nepovažuji za adekvátní alternovat šermířský souboj zaklínačovým rozhovorem s jeho čepelí a dýkou. Až jako sekundární problém (ale také častý při nadužívání zvukové kulisy) se jeví, že zvuky přehlučí repliky postav, které se navíc překřikují, a je takřka nemožné dešifrovat, kdo právě hovoří a o čem.

Výše zmíněná problematika napovídá, že se textový materiál podobného typu nehodí k zvukové interpretaci. Ovšem příklad jiného auditivního zpracování příběhů o zaklínači (Poslední přání: Audiotéka, 2013) ukazuje, že je to možné. I zde má každá postava svůj hlas, zvuková kulisa a hudební podkres doplňují i akční sekvence. Ovšem dramaturg se při transformaci textu nevzdal vypravěče, který bojové scény vhodně popisuje.

Ale ani transpozice nezkráceného textu s hlasem vypravěče není zaručeným řešením. Mám dojem, že občas to prostě režisérovi nedá, a protože má k dispozici archiv nejrůznějších zvuků, pokusí se jich ve své rozhlasové dramatizaci použít co nejvíc. Právě takto bohužel pojali tvůrci Balabánovu povídku Příběh rozvedeného samotáře (Kudy šel anděl: ČRo Olomouc, 2009). Jinak patří Balabánovy povídky k tomu nejlepšímu, co v rozhlasové tvorbě vzniklo, zejména ty, které si autor namluvil ještě sám. Což je jeden z důvodů, proč tato povídka nemile vybočuje. Opět krátký přepis:

Dvě zabušení, která spíš připomínají tlučení na dveře, třetí rána je doprovázena třeskotem rozbitého skla. Siréna, která spíš implikuje policejní houkačku, ale jedná se o poplašné zařízení. Třeskot skla pokračuje. Vypravěč: „Probudil ho úder do okna. Rána kamenem nebo cihlou a ještě jedna a ještě jedna.“ Hlas doprovázen hned několika variacemi sirény. „Až se z té rány vyřinulo sklo.“

Zvuková kulisa se zde evidentně dubluje s tím, co vzápětí komentuje vypravěč. Připomíná mi to sledování filmu s titulky pro neslyšící. A ještě jeden problém se zřetelněji objeví jen o několik sekund dál:

„Nebezpečně zubatým otvorem prochází chlap, nese počítač, za ním druhý s monitorem a třetí se vrací zpoza rohu, kde asi mají auto. Vy kuuurvy (procítěně), ulevil si a šmátral v tašce po mobilním telefonu. K čertu s tím, baterie je v tahu, nedal jsem to nabít.“ Zvuky odjíždějícího auta. „Hajzlové! Necháte toho!“ Zvuky odjíždějícího auta pokračují smykem. „Nemohli ho slyšet, když na ně bezmocně křičel, jednu nohu v nohavici. Než tam doběhnu, budou pryč.“ … „Zadýchaně hleděl, jak tři kamarádi ještě jednou prolézají tabulí, sehnutí pod tíhou lupu. Potom bouchly dveře auta a plný plyn. Tabule jaksi připomínala rozmlácenou hubu.“

Zde už nejde pouze o nadbytečnost, ale o těžko pochopitelné řazení informací. Zvuky odjíždějícího vozu totiž zazní o půl minuty dřív, než k nim ve vyprávění dojde. Samozřejmě zvolání „Hajzlové!" je efektivnější do rachotu vozu. A režisér dal této efektivitě přednost před logickou návazností textu.

Částečně se za své předsudky cítím provinile, protože každou rozhlasovou dramatizaci spouštím tak trochu s obavou, co na mě zas zařve, zamlaská nebo mi práskne do ucha. Opravdu se ale nedokážu smířit s tím, když ve všem tom hlučení zanikne autorský hlas původního textu. Myslím si tedy, že kladně se dají posoudit výhradně ty dramatizace, kde není zvuková kulisa nadužívaná, ale kde naopak vhodně slouží k doplnění předčítaného slova.

Štítky: Mluvené slovo