LITERÁRNÍ BAŠTA

Tlupa parašutistů proti kriminálce gestapo

Historický román Dva proti Říši od Jiřího Šulce zpracovává atraktivní látku průběhu atentátu na Heydricha od příprav operace Anthropoid až po finální bitvu jednotek SS s parašutisty skrytými v chrámu Cyrila a Metoděje. Kromě audiální interpretace Šulcova románu vzniká momentálně v Čechách i film inspirovaný touto historickou látkou.

Dva proti Říši jsou ideálním materiálem pro audiální zpracování – jednak svým populárně naučným stylem, navíc se žánrově pohybují mezi špionážním thrillerem a detektivkou, což přispívá k udržení pozornosti během šestnácti hodin poslechu. Můžeme vzpomenout jiný titul – Zatím dobrý od Jana Nováka –, který úspěšně a kvalitně interpretoval Jiří Ornest. V obou případech se jedná o jednohlasé audioknihy, které zpracovávají textový materiál s minimálními úpravami.

Jako autor vychází Šulc vstříc dramaturgii a režii audioknihy i v dalších směrech. Filmový střih krátkých kapitol a střídající se perspektivy postav umožňují přechody mezi jednotlivými zvukovými stopami audioknihy. Průměrnou patnáctiminutovou délku stop posluchači uvítají, protože se budou v proudu mluveného slova orientovat snadněji než v případě delší stopáže. Díky práci dramaturga mají stopy zpravidla vlastní dramatický oblouk nebo končí v napínavé scéně, která vyzývá k dalšímu poslechu. U některých audioknih působí hudební podkres rušivě, ovšem v tomto případě udržují krátké klavírní přechody linii příběhu nebo předznamenávají dramatický zvrat.

Naopak potíže audiálního zpracování násobí množství postav a s tím spojené velké množství jmen. Oproti rozhlasové dramatizaci, jak si ukážeme v druhé recenzi, je v jednohlasých audioknihách obtížnější odlišit hlasy jednotlivých postav děje. Proti nacistické říši nestojí pouze známý Gabčík s Kubišem, ale hned několik dalších skupin parašutistů, kteří rovněž operují v protektorátu. Tento příklad dokazuje, nakolik záleží na posluchačské pozornosti. Samotný poslech jména je složitější na zapamatování než několikeré přečtení.

Bez určitých historických znalostí o operaci Anthropoid bych si ani po druhém poslechu knihy nebyl zcela jistý, kolik se vlastně těch parašutistů do krypty pod kostelem nakonec naskládalo. Když už jsem si zhruba ujasnil jména aktérů, vyskočil zpoza sloupu další parašutista, srdceryvně se rozloučil se svými spolubojovníky, aby se vzápětí tragicky zastřelil.

Jednotlivé charaktery totiž už v textu samotném nenesou vysokou míru psychologizace. I když to může oslabovat celkový dojem z četby či poslechu, odpovídá to tragickým osudům většiny postav, ať už parašutistů, jejich rodin, nebo členů odboje. Jejich útrapy jsou do jisté míry zaměnitelné. Na straně parašutistů vystupuje do popředí Gabčík s Kubišem, které se interpretovi – Ladislavu Frejovi – daří odstínit odlišným hlasovým projevem, když prezentuje jejich promluvy či perspektivu. Vznětlivý Gabčík má horkokrevnou dikci oproti vyrovnanému a klidnému Kubišovu hlasu. Přičemž tón hlasu se neprojevuje pouze v replikách hlavních postav, ale v četbě celých pasáží, které sledujeme z jejich perspektivy. Poslech tak vzbuzuje dojem, že postava hovoří o sobě, ač není užita ich-forma.

Vedle parašutistů se takřka obdobný prostor věnuje také členům gestapa, kteří stíhají odbojáře, zrádce ve vlastních řadách a nakonec i pachatele atentátu. Tato kriminalistická rovina díla je blízká drsné detektivní škole, kde nejdou chlapáčtí vyšetřovatelé pro ránu daleko. Bouřlivák Oskar Fleischer, elitní gestapák a expert z pečkárenské mučírny, se zčásti proměňuje v komickou figurku. Tento pocit probouzí přednes Fleischerových emocionálních výbuchů během výslechů či slovní přestřelky s Václavem Morávkem při pokusu o jeho zadržení. Když si ovšem uvědomíme, že Oskar Fleischer je skutečnou historickou postavou, jakákoliv humornost se z jeho charakteristiky vytrácí. Spolu s hlavním vyšetřovatelem, lstivým Heinzem Pannwitzem, který má většinu děje vše pod kontrolou, tvoří protipól Gabčíka a Kubiše. Když si posluchač odmyslí historický kontext, může s Pannwitzem v jeho úspěšném pátrání sympatizovat, jako s jakýmkoli jiným literárním detektivem, který k sobě inteligentně a svědomitě skládá jednotlivé indicie. Zatímco Pannwitz se svými důslednými německými spolupracovníky pátrá během bezesných nocí, Gabčík s Kubišem tráví pětiměsíční přípravu atentátu povětšinou válením se v odbojářských bytech a proháněním slečen. Rovina vyšetřování se stává atraktivnější.

Hlasová intepretace postav nacistů tomuto pojetí rovněž nahrává. Odstínění hlasu interpreta napoví, zda se jedná o rovinu parašutistů, nebo nacistů. Frej naštěstí neexperimentuje s německým přízvukem. Do hlasu v promluvách gestapa dokáže vložit určitý ironický odstup. K nejlepším pasážím patří ta, ve které Heydrich zcela klidně přesvědčuje své kolegy z nejvyšších kruhů strany, aby jej podpořili v jeho pojetí konečného řešení židovské otázky.

Literárnímu zpracování i audiální interpretaci se nakonec daří jasně vymezit dobro a zlo. I když by posluchač ještě sympatizoval s Pannwitzem, když se staví proti vyhlazení Lidic, po jeho argumentaci (prostředky vynaložené na shánění falešných důkazů proti Lidicím by bylo lepší využít na efektivnější hledání atentátníků) ho již nemůže brát jako nic jiného než další kolečko v efektivním stroji na vraždění. A veškeré jeho plány a lsti se nakonec zbortí kvůli statečnému odporu sedmi parašutistů, které se mu nepodaří chytit živé.

Co všechno stihnou bratři Karamazovi za dvě hodiny

V prostoru zvukových realizací literárních děl stojí vedle audioknih rozhlasové dramatizace, se kterými se posluchači rovněž mohou setkat ve formě MP3 souborů či CD nosičů. Zvukové interpretace knih obecně potřebují specifické publikum, které je schopné či ochotné vnímat literaturu soustředěným poslechem. Z této menšiny literárních posluchačů pak možná ještě menší část přistoupí na hru rozhlasových dramatizací, kde jsou popisy realizovány skutečným vrzáním dveří, vodka se chlemtá do mikrofonu, divadelní dikce jednotlivých herců je výběrem té jedné ze sta možností, jak interpretovat mnohoznačné literární charaktery, a devítisetstrán­kový román se vejde do necelých dvou a půl hodiny.

Dostojevského Bratři Karamazovi jsou literární látkou, která se dočkala dramatické interpretace již několikrát. Můžeme připomenout úspěšnou inscenaci v Divadle Husa na provázku v režii Vladimíra Morávka, dejvické Bratry Karamazovy zdramatizoval Evald Schorm a jako filmové zpracování uvedl Petr Zelenka.

Tato analogie naznačuje, že Bratři Karamazovi v režii Josefa Melče se mnohem víc přibližují dramatickým žánrům, v prostoru mluveného slova zejména rozhlasovým hrám, než audioknihám. V hereckém obsazení se setkáváme s Ladislavem Frejem v roli Dimitrije, starého Karamazova jako hrubiánského sobeckého ožralu vystihl Josef Somr. Hlavní postavou dramatizace se stává Aljoša v podání Jana Hartla, ostatní z postav jsou vůči němu poněkud upozaděny.

V dramatizaci je samozřejmě nezbytné vynechat veškeré Dostojevského popisy, zredukovány jsou vedlejší linie románu a úvahové pasáže, které se koncentrují do jednotlivých replik: „Jeden plaz pozře druhou potvoru a oběma jim to patří.“ O přiblížení původního vyznění textu se musí postarat profesionální a procítěný přednes herců. Hlasové prostředky, zvuková kulisa a hudební podkres substituují veškeré nástroje psaného textu.

Rozhlasové dramatizace jsou pro posluchače možností, jak se setkat s literárním dílem v krátkém čase, připomenout si jeho četbu či se na ni navnadit. Právě obsáhlé ruské romány (například i Vojna a mír) se k dramatizaci hodí, protože místy přepjatý divadelní přednes odpovídá předsudkům o emociální přepjatosti postav ruských románů.

S audioknihami mají rozhlasové dramatizace mnoho společného, proto je v některých případech těžké jejich vzájemné odlišení. Pro porovnání poslouží jiné Melčovo zpracování ruské klasiky – Zločin a trest, s Rudolfem Hrušínským v roli Porfirije, jež má se svými pěti a půl hodinami k obsáhnutí Dostojevského románu více prostoru. Vypravěč, obsazený Eduardem Cupákem, zprostředkovává posluchači popisy i úvahové pasáže. Taková rozhlasová dramatizace se přibližuje prostředkům vícehlasé audioknihy, přesto se stále řadí k dramatizacím. Právě míra dramaturgických zásahů se dá považovat za hlavní rozlišující faktor mezi audioknihami a dramatizacemi literárních děl. V případě audioknih, jako jsou Dva proti Říši, směřují úpravy původního textu k co nejlepší adaptabilitě pro četbu nahlas. V Bratrech Karamazových oproti tomu slyšíme nepoměrně větší míru dramaturgických úprav, které si kladou za cíl vystihnout původní dílo zvukovými prostředky, navíc v omezeném čase poslechu. Což se jim daří a vzniká tak svébytné umělecké dílo inspirované Dostojevského románem.