LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Víš vlastně, co ten Word všechno umí…

Před 6 lety ·· Barbora Čiháková

Občas u redigování textů přemýšlím nad tím, jak se mohl autor dopustit tolika formátových chyb – od zdvojených mezer přes ošklivá jednoznaková slova na konci řádků až k použití tabulátorů k odsazení odstavců atd. Přitom by mnohdy stačilo, kdyby si daný pisatel zapnul zobrazení netisknutelných znaků, které by jednotlivé formátové nešvary odhalilo. Ale zdá se, že toto tlačítko je pro většinu uživatelů neviditelnou záhadou na úrovni jednorožců. Přesto všichni drze tvrdí, že Word přece stoprocentně ovládají. Obzvlášť to platí pro studenty a absolventy vysokých škol, kteří za svůj, i kdyby jepičí, akademický život museli napsat aspoň tu jednu bakalářskou práci.

Starší ročníky je ještě možné omluvit, neměly tu jedinečnou možnost osvojit si programy už na střední škole. Jsme vůči nim sice v obrovské výhodě, ale i tak se zdá, jako by moje generace byla některými funkcemi Wordu absolutně nezasažená.

Příčinu tohoto paradoxu najdeme nejspíš v základech našeho školského systému. Došlo mi to, když jsem redigovala jednu ročníkovou práci studentky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Nejen že za celou dobu svého studia nemusela napsat delší ucelený text (a rozhodně nebyla sama), ale hlavně jí až do třetího ročníku nikdo nepředal hlavní zásady formátování – text je třeba nějak zarovnat, za odstavce se nepřidává mezera, měkký enter není možné používat lehkomyslně a rozhodně nepatří na místo pevných mezer (další příklady bych vyjmenovávala ještě hodně dlouho).

Obecně je pak možné shrnout studentův vývoj asi takto: pokud dobrovolně neprojde středoškolskou odbornou činností, první větší odborný text ve formě ročníkové práce napíše pravděpodobně až na vysoké škole, v lepším případě v průběhu prvního nebo druhého ročníku, mnohdy však až ve třetím. A poté se od něj žádá ucelené písemné vyjádření v bakalářské práci. Bez průpravy to může zvládnout jen málokdo.

Pomineme-li mnohdy kuriózní témata prací (v tomto ohledu excelují především texty z VŠE), většina autorů postrádá povědomí o formátování v textovém editoru. A vysokoškolský student, který suverénně tvrdí, že Word bezezbytku ovládá, si mnohdy neumí ani zapnout základní funkci zobrazení netisknutelných znaků, natož aby tušil, co jednotlivé kouzlem přivolané znaky vlastně znamenají.

Filozofická fakulta Univerzity Karlovy sice připravuje své studenty semestrálním seminářem (snaha situaci aspoň nějak zachránit), v němž si má posluchač osvojit základy formátování textu a zopakovat si elementární stylistiku a gramatická pravidla. Není však určeno, kdy přesně ho student absolvuje. Obvykle ho odloží až do třetího ročníku, kdy se všichni dostanou do stavu absolutního zoufalství před blížícím se odevzdáním závěrečné práce. Jenže většinu daných hodin vyplňují oblíbené prezentace (ty bych na vysoké škole plošně zakázala), kde se studenti v rychlosti dozvědí od všeho trochu, ale dohromady nic. V jednosemestrálním kalupu se probere rozdíl mezi typografickými a gramatickými chybami, vedoucí semináře zadá hezká cvičení, na kterých si mají posluchači problematiku osvojit. Řešení dostanou správně vyplněné pomocí korektorských značek, ačkoliv jim tyto značky dosud nikdo nepředstavil. Jakoukoliv průpravu v práci s textovým editorem nakonec neabsolvují. Studenti tak například neznají funkci zobrazení revizí v textu a nevědí, k čemu slouží. A že existují ošklivé jednoznakové předložky a spojky na konci řádků, jim radši pedagog zatají (už proto, že by je musel odstranit i z testů). Správnou podobu citací obdrží student vytištěnou na papíře, ale použití zkrácené citace v poznámkách pod čarou už mu nikdo neosvětlí, aby ho pak u obhajob měli na čem nachytat. K úspěšnému absolvování semináře pak stačí správné vyplnění krátkého testu s dostatečným množstvím chytáků. Absolventi kurzu hezky vybarví další políčko v indexu, ale zacházet s textovým editorem stále neumějí. Vlastně by se daly veškeré znalosti získané na tomto semináři považovat za chaotické a vytržené z kontextu (navíc ve chvíli úspěšného absolvování student záhadně ztrácí i to málo vědomostí, co se zde naučil).

V každém případě se pak studenti vrhnou do psaní ročníkové práce. Vtip je v tom, že jim fakulta předem připravila dokument se zpracovaným formátem na klíč. Vzor obsahuje nejen tabulku obsahu či konce oddílů, ale bohužel i formátové chyby – například odsazení prvního řádku každé poznámky pod čarou. Student si v praxi prostě nic nezkusí, což značně zjednodušuje situaci pedagogům, kteří se formátovými chybami nemusejí zabývat (myšleno nejen opravovat, ale ani je zvídavým dětem vysvětlovat). Minimální formulační a formátové dovednosti absolventů tak stvoří novou generaci deprimovaných redaktorů.

Škola by měla vést studenty (obzvlášť ty uměnovědné, u nichž se další písemný projev očekává a vyžaduje) k tomu, aby psali už od prvního ročníku (lépe řečeno už za svého pobytu na střední škole), protože některé věci se naučí pouze soustavným praktickým opakováním. Řešení je v nedohlednu a souvisí i s dalšími problémy našeho školství. Dané funkce Wordu musí studenty někdo skutečně naučit, což chvíli trvá. Někdo jim práce musí zadat a hlavně je někdo musí potom opravit a chyby jim vysvětlit. A to stojí čas i peníze, vysokoškolským pedagogům se však nedostává ani jednoho. Problém se tedy ignoruje, protože o čem se nemluví, to přece neexistuje. Systém jede směle dál, aby si i další generace redaktorů měla u čeho rvát vlasy.