LITERÁRNÍ BAŠTA

„Sem si koupila tu knížku!“
„Neke, fakt? Tak to je hustý…“

No uznejte, už samotný fakt, že koupit si knihu je „hustý“, je dost „hustý“!

„… a jaká teda je?“
„Nááádherná!“

S napětím jsem očekávala, že se konečně dozvím, o jakou knihu se jedná, o čem je nebo aspoň kdo ji napsal.

„Je celá černá, má luxusní sametovej povrch a písmo v názvu, když ho přejedeš prstem, je jakoby vystouplý a z něj vedou takový zlatý a červený linky, který jdou až na hřbet. A pak, když si koupíš všechny tři díly, tak to udělá takovej strašně hustej obrazec! Jako, jsem z ní fakt nadšená!“
„Ty jo, tak to zní super, a vo čem to je?“

Už jsem byla trochu nervózní, protože: „Příští zastávka Koh-i-noor.“

„No, má to bejt o ňáký holce, co se změní v upíra, a jsou tam vlkodlaci a tak, já jsem to eště nečetla. Nevim.“
„Aha, takže něco jako Stmívání, jo?“
„Asi jo.“

Věnovala jsem protagonistkám letmý pohled a vystoupila jsem. Tak nějak mě nadchlo, že se dívky, které na první pohled dávají přednost módním časopisům, lakům na nehty a značkovým kabelkám, dokážou bavit o knize s nadšením, jako by šlo o koupi nejnovějšího modelu „ajfouna“. Ale dívka si knihu nekoupila, aby ji četla. Nejspíš se k tomu ani nechystá. Jediným důvodem, proč si ji pořídila, bylo zřejmě to, že je v módě a na poličce sakra dobře vypadá!

Leckdo by ji za to mohl odsuzovat, ale já ji svým způsobem chápu. Jako grafička mám totiž profesní deformaci, kvůli níž se na veškeré obaly výrobků dívám odborným okem a vidím, že tu byla grafika zbytečně drahá, tu se zas použily šablony volně dostupné na internetu a tu grafik nejspíš ani grafikem nebyl, ale byl levný a firmě se vyplatil. Záměrně jsem použila slovo „výrobek“, protože kniha výrobkem je. A přiznejme si, že obal je to, co výrobky prodává. Dávno je pryč doba, kdy se kniha kupovala, protože vyšla právě jen ta jedna měsíčně, a bylo úplně jedno, v jakém je obalu, jestli je jen amatérsky sešitá, nebo v pevných deskách. Stále se stojí fronty na určité autory nebo pokračování série, ale myslím, že od doby boomu Harryho Pottera se to děje velmi zřídka. Ona taky fronta plná dětí převlečených za kouzelníky byla svým způsobem roztomilá, ale představte si frontu na takových Padesát odstínů šedi.

Když se v knihkupectví zeptáte prodavače, co by vám doporučil pro vaše čtrnáctileté dítě, vytasí se s titulem, kterého se v posledních dnech prodalo nejvíc. Případně vás rovnou odkáže do patřičného oddělení, ať si vyberete, co se vám líbí. A tak jdete a sáhnete po výtisku, který vás zaujme. Co také vám i prodejcům zbývá jiného? Nové knihy se na pultech objevují takřka denně a není možné mít o všech dokonalý přehled. Jednotlivá nakladatelství jsou si toho vědoma a hledají cesty, jak se od ostatních na první pohled odlišit. V dětské literatuře to bravurně zvládá nakladatelství Baobab, které se nebojí inovací a používání nových technologií při tisku. A jsou to právě jejich knižní obálky, které čtenářův zrak často přitahují.

U slečny z tramvaje zafungovala známá finta, kdy se další vydání knihy zabalí do luxusnějšího obalu, případně krabičky, a prodává se i se stoprocentní přirážkou. Takto se velmi často tvoří biografie umělců, u kterých je jisté, že si za ně cílová skupina fanoušků ráda připlatí. Ale originální knižní přebal se dá udělat mnoha způsoby. Například čistý typografický přebal vás v regálu také zaujme. V ideálním světě by měla dobrá obálka korespondovat i s kvalitou textu. Nic jednoduchého. Proto zde musím vyzdvihnout bravurnost zpracování obálek příběhů o upírech a jiných havětích, které jsou již pár let velmi populární. Nechutnosti, které se v takových knihách často odehrávají a nezřídka jsou i hlavním dějovým lákadlem příběhů, se skvěle odrážejí i na zpracování jejich obálek. Skoro to vypadá, jako by se jednotlivá nakladatelství snažila, aby právě jejich obálka byla tou nejhnusnější a v regále se mezi těmi špatnými vyjímala.

Perfektní řešení našlo nakladatelství Naše vojsko, které se vyhnulo jakémukoliv kontaktu s grafikem. Volně dostupná trial verze Photoshopu nabízí spoustu efektů, které lze aplikovat na písmo i fotografie. Naše vojsko využilo efekty všechny, a protože nerovnosti z nedokonalého ořezu obrázku byly stále viditelné, rozhodli se překrýt je cákancem krve, která je u tohoto typu knih nezbytná. Efekty použité na volně dostupný font tekoucího písma jen dodaly hrůznost už tak zrůdné obálce. Je to strašidelné, ale s přebalem knihy 23 hodin se v regálech opravdu můžete potkat.

A tak na vás, kteří byste se někdy alespoň okrajově chtěli věnovat knižnímu designu, apeluji: Neberte si přísloví „Nesuď knihu podle obalu“ příliš k srdci. Nakonec je to stejně vždycky grafik, kdo je souzen, ne kniha.