LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Knižní adaptace knih

Před 3 lety ·· Daniel Kubec

Knihy se adaptují jako dramata, rozhlasové hry nebo i komiksy – a také, inu, jako knihy. Je to odvážné, anebo spíš zvrácené, vzít knihu od známého autora a říct si: Co kdybych ji sám napsal znovu a… lépe? Zásadní otázka, která nad touto formou adaptace poletuje, zní: Jakou novou, ať už obsahovou, nebo formální, hodnotu takový přepis přinese?

Kontroverzi na toto téma vyvolal před časem Ondřej Neff, když se mu zachtělo přepsat verneovky. Zdůvodnění takového literárního dobrodružství se nabízí: Verneovy obšírné popisy a retardace děje by dnešní mládež udolaly. V Neffových Dvaceti tisících mílích pod mořem se tedy většina líčení podmořských krajin vynechá, popis a fungování ponorky Nautilus se zestruční na minimum a děj se napumpuje akcemi protivníka, s kterým kapitán Nemo soupeří. Neff pro tyto účely využil epizodní postavu nebohého kapitána Farraguta z původní knihy, který má v novém přepisu překvapivě image natvrdlého piráta, přestože je bývalým Nemovým spolupracovníkem. Odhalení, že oba společně postavili Nautilus, je tím pádem i pro dnešního naivního rychločtenáře hluboko pod hladinou uvěřitelnosti.

Za zmínku stojí, že se o adaptaci této knihy Neff už jednou pokusil: je autorem scénáře rozhlasové hry Dvacet tisíc mil pod mořem. A zde se příběhy opět různí! V roli bývalého Nemova spolupracovníka a současného úhlavního nepřítele tu vystupuje hrabě d’Artigase, kterého si Neff vypůjčil z Vynálezu zkázy. Vlastně se divím, že si i pro pozdější knižní adaptaci neponechal právě tohoto záporáka, který dává větší smysl než hlupec Farragut. Ovšem co mají obě variace na Vernea společné, je Neffova víra, že mladí čtenáři potřebují pořádného záporáka, akční konflikt a také jednoznačné postavy. Nemo toho o svých pocitech a plánech vyžvatlá profesoru Arronaxovi tolik, že aby zůstal alespoň trochu záhadným, musí se hodně často tajuplně mračit, na což nezapomíná vypravěč knihy Arronax (ano, alespoň vypravěč zůstal oběma knihám stejný) často upozorňovat.

Je tedy hodnotou této aktualizace knihy usnadnění četby mládeži? Řekl bych, že verneovky nikdy nebyly knihami pro jakéhokoliv dvanáctiletého čtenáře, ale vždycky se takoví našli, a to platí i dnes. Možná jsou to spíš rodiče, kteří se obávají koupě tlustých klasických knih a dávají pozor, aby jejich ratolesti při čtení před spaním nebyly takovými knihami zavaleny. Čtenářský vkus si děti teprve vytvářejí, a buď si jej vytvoří podle originálních a hodnotných knih, anebo podle pěkného štíhlého Neffa.

I když pěkného… v této knize totiž nalezneme hned dvojnásobnou adaptaci! Adaptovány (evidentně photoshopem) jsou i ilustrace Zdeňka Buriana. Jeho kresby jsou tak barevně zvýrazněné, že připomínají mořské dobrodružství v 3D kině. (O tom vám ale brzy napíše něco fundovanějšího Lenka Hniličková.)

Neff tím, že přidal zcela nový děj, v podstatě napsal fan-fiction a nakladatelství Albatros se rozhodlo aktualizovat s využitím moderních technologií – ne úplně šťastně – i Burianovy obrázky. K jinému typu adaptace se uchýlilo nakladatelství Toužimský & Moravec při vydávání neméně klasického díla dobrodružné literatury – Pokladu na ostrově. S nadšeným odhodláním vzdát poctu ilustrátorovi Gustavu Krumovi (který byl ostatně Burianovým současníkem a o něco slabším konkurentem) vydali jeho ilustrace Stevensona doprovozené výňatky z jeho knihy. A tak se největší literární pirátské dobrodružství smrsklo do pár kratičkých odstavečků. Vlastně je to fér. V drtivé většině případů přece ilustrace otročí textu, posluhují jako pouhý estetický doplněk, který může navést čtenářovu fantazii. Tak proč to jednou neotočit? Ale stejně jako by si ilustrátor Krum nedovolil místo Silvera nakreslit odfláknutého otylého kuchaře, neměli by si přepisovači Stevensona dovolit napsat věty jako: „Tak kamarádi, přišel čas podívat se na zuby zlaťákům!“ nebo „Z očí jim čišela chtivost zlata, které cítili na dosah.“ Navíc jsou texty okolo ilustrací vysázené tak, aby jim nepřekážely, a tak je občas přímá řeč ukončena v půlce věty, následuje prázdná řádka a pak výpověď pokračuje. V této knížce tedy text dělá krásným ilustracím ostudu.

Ale aby nebylo všechno tak černé. Před časem jsem si jako fanoušek středověku a tematiky Svatého grálu objednal recenzní výtisk knihy Příběhy rytířů kulatého stolu. Má očekávání byla veliká, protože tyto příběhy od Chrétiena de Troyes v češtině nikdy nevyšly a francouzsky neumím. Ale to se klidně mohlo touto knihou změnit! Při zběžném prolistování jsem totiž zjistil, že místo plnohodnotného překladu Chrétiena tu mám dvojjazyčný zjednodušený přepis jeho příběhů, který má sloužit jako materiály pro výuku francouzštiny. Když jsem překonal první rozhořčení, při kterém jsem zuby vyškubal několik testů na francouzská nepravidelná slovesa, mohl jsem objektivně konstatovat, že toto je přepis, který má smysl. Ač jsou příběhy rovněž zjednodušené a zkrácené, plní svou funkci – slouží k výuce francouzštiny. V takovém přístupu můžeme navíc najít zajímavou paralelu k tematizovanému období, neboť ve středověku také sloužila k výuce latiny klasická literární díla. Přinejmenším fabule příběhů je zachována, a tak se díky nim může konečně i český čtenář seznámit s dílem Chrétiena de Troyes. Více o této knize se brzy dozvíte v mé první recenzi na učebnici.

Pleva si převyprávěl Robinsona Crusoea, převyprávění se dočkala už i Babička a mnoho dalších knih. Schválně nám napište, kdo by tak ještě mohl schytat nějaké pořádné zestručnění, přidání záporáka nebo přepis v leporelo. Vždyť Prousta nebo Joyce už dneska beztak pořádně nikdo nečte.