LITERÁRNÍ BAŠTA

Zcela očekávaně zazněly hlasy, že cenu nezískala ani tak za svoji tvorbu, jako spíš s ohledem na současnou politickou situaci v Evropě, která je i vinou přetrvávající krize na Ukrajině víc než napjatá.

Obdobné názory se objevují každoročně. Günter Grass totiž cenu nedostal za Plechový bubínek, ale protože umíral, Elfriede Jelineková ji nezískala za Pianistku, ale protože několik let v kuse neopustila svůj byt. A samozřejmě víme, že Thomas Tranströmer psal i přesto, že ho ranila mrtvice, navíc Seveřan se nobelistou nestal už dlouho… a tak bych mohla pokračovat takřka donekonečna. Žádný Čech ocenění už také řadu let nedostal – naposledy roku 1984 Jaroslav Seifert, ale i u něj se spekulovalo, jestli za tím místo poezie nevězí tehdejší politická situace. Pro nás je navíc poslední možností v užším výběru Milan Kundera, i když v Česku už velmi dlouho nežije. Vlastně už ani česky nepíše. A poslední kniha, kterou napsal, sklidila poměrně drsnou kritiku ve vyhlášených periodikách dvou kontinentů. Moc nadějí tedy nemá – navíc stále vychází z bytu.

Mnohohlasí

Dílo Světlany Alexijevičové je jako celek sevřené a homogenní. Dalo by se říci, že jejím hlavním tématem, které spojuje jednotlivé knihy, je paměť jedince a jeho konfrontace s velkými dějinnými událostmi. Svou tvorbou bojuje proti zapomnění, snaží se narušit poločas rozpadu vzpomínek a zároveň přiblížit člověka, který vzešel z původního Sovětského svazu. Autobiografie jedné Utopie neboli Historie rudého člověka, která patří k jejím nejznámějším dílům, se dělí na čtyři části: Válka nemá ženskou tvář (česky 1987), Modlitba za Černobyl (česky 2002), Zinkoví hoši a Doba z druhé ruky (česky 2015). Knihy tohoto cyklu spojuje týž tvárný postup: autorka sbírá rozhovory s pamětníky a skládá je v jeden celek. Vzniká neuvěřitelný mnohohlas, v němž na sebe jednotliví lidé nepřímo (i přímo) reagují. Výsledná mozaika svým poselstvím působí na čtenáře velmi emotivně. Autorka zde navíc stojí nejen v roli sběratelky, ale i katalogizátorky, neboť jednotlivé hlasy řadí, určuje jejich místo a moment promluvy, aby si mohly vzájemně odpovídat, reagovat na sebe.

Autobiografie jedné Utopie má nejblíž k žánru kroniky. Fragmentárností hlasů se naopak přibližuje tendencím psaní 21. století. Přístup k látce, který autorka zvolila, však není nový, známe ho například z Knihy o blokádě spisovatelů Daniila Granina a Alese Adamoviče (česky 1981).

Tak jako se kdysi pokusil Czesław Miłosz přiblížit poezii a esejistiku, protože potřeboval reagovat na proměny 20. století, snaží se reagovat na velké historické milníky i Alexijevičová. Propojuje žurnalistiku a román. Zdá se, že je to pro ni jediná možnost, jak zachytit události, kterými prošel sovětský člověk napříč stoletím až k dnešku. K pochopení dnešního Ruska jsou to knihy stěžejní. Zároveň důraz, který autorka klade na konkrétní prožitek mezní situace, vytváří funkční protiklad kultu osobnosti, buduje dílo v mnoha ohledech monumentální.

Z druhé ruky Kundera

Doufám, že už nikdo nepochybuje, ale kdyby snad někdo přece jen chtěl ještě z druhé ruky trumfovat Milanem Kunderou, právě při četbě Alexijovičové si uvědomí, že jeho romány zacházejí s historickou látkou poněkud jinak a ne tak precizně. Kundera směřuje poetikou do mnohem intimnějšího prostoru jednotlivců, opakuje motivicky hru, která se hrdinům nevydaří. Snaží se navázat na tradici středoevropského románu, jenže přitom zapomíná, že Kafka, kterého tak rád zmiňuje, byl navíc i fantasmagorický a hlavně sarkastický. U Kundery to nikdy nevyzní tak lehce, jeho posedlost vecpat mezi řádky všechno, co kdy přečetl, a tak důsledně navázat na antilyričnost a kritičnost zmiňované tradice, narušuje dynamiku románů a pro zdatnější čtenáře se určité nepřesnosti stávají nesnesitelnými. Propojení esejistiky a vyprávění je velmi náročná fúze (jako kterákoli jiná kombinace žánrů), u Kundery ovšem přechod mezi oběma složkami není plynulý. Zálibu v Kunderovi nikomu brát nebudu, ale než na Alexijevičovou zcela zanevřete, protože mu tu Nobelovku čmajzla, zkuste si jednu z jejích knih otevřít. V několika větách, za nimiž je vyznačeno významné „mlčí“, je řečeno o Parmenidových protikladech víc než v celé Nesnesitelné lehkosti bytí. Až se tohle Kundera naučí, dostane ji taky.