Mluva (s)prostá
Před 9 lety ·· Lenka Hniličková
Morava – Praha – Šumava. Destinace mého dětství, kde jsem pobývala tak často a dostatečně dlouho, abych pochytila mluvu, která je pro danou část mé vlasti typická. Občas jsem sice v Praze narazila na to, že mi nerozuměli, když jsem chtěla cosi „vydělat ze skříně“ nebo potřebovala „rožnout“, ale rychle jsem se poučila a začala holt věci vyndávat a světlo rozsvěcet.
Naštěstí naše šumavská chaloupka stojí na úplné samotě, a tak jsem si na jazyk nemusela dávat takový pozor. Ale i zde byla samozřejmě potřeba jakési nárazové socializace a já zjistila, že mi mé pražské i moravské výrazy jsou k ničemu, protože tady nepoprchává, ale „rumejší“, a když „rumejší“ do baráku, dá se pod to „sudnik“, s nímž se ovšem taky chodí na houby, takže prakticky vše, co má ucho a dá se do toho cokoliv dát, je „sudnik“. Toto jazykové sžívání s okolím mi nevadilo. Naopak. Bavilo mě a připadalo mi normální. To jsem ale tehdy netušila, jak mě to jednou doběhne.
Vždycky jsem si říkala, že možná právě díky téhle průpravě z dětství se můj mozek připravil na cestování. Učení jazyků pro mě tedy byla většinou hračka a bezproblémově přeskakuju z jednoho jazykového kódu do druhého. Jenže nic není tak růžové a i tahle na první pohled skvělá vlastnost mého mozku má své stinné stránky.
Já, dá se říct slušné děvče, dědinou i městem ostřílené, jsem se nedávno ocitla mezi lidmi, kteří pro prostá slova nechodí daleko. Nechodí vlastně nikam, (s)prostě je bez ostychu vyřknou. A ukázalo se, že mi má jazykově adaptační schopnost umožňuje nejen vnímat „ta slova“ jako normální a plynule si za ně v duchu dosazovat jiná, pro mě přijatelnější (krása, číča, čumáček apod.). Po zmíněném setkání jsem dokonce sama vypustila výrazy, které bych dřív použila snad jen při opravdu nevydařené scéně po několikahodinovém natáčení v uzavřeném ateliéru (přiznávám, že jsem v takových chvílích několik opravdu dobrých i vymyslela). Nejhorší na tom všem je, že si ze mě ta slůvka lítají naprosto samovolně, a já kolikrát ani nezaznamenám, že ze mě vyšla.
Při nedávném telefonátu s kamarádkou, které jsem o svých útrapách s touto mluvou vyprávěla, jsem si posteskla: „Já jsem kráva, nesla jsem ti buchtu, ať máš v práci něco na zub, a zapomněla ti ji dát, když jsme se viděly!“ Ona mě vzápětí upozornila, že si nemám co stěžovat, že jsou kolem mě všichni sprostí, když mám sama hubu nevymáchanou. Samozřejmě jsem se omluvila, nicméně jsem nepochopila, proč ji slovo „buchta“ tak pohoršilo. Příště jí raději donesu slané tyčinky.