LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Nejlepší komiksy roku 2016

Před 11 měsíci ·· Jan Mazanec

Komiksu jsme na Literární baště věnovali v roce 2016 méně prostoru, než jsme před rokem slibovali, a tak opět chceme dohnat recenzní resty bilancováním uplynulého roku. I tentokrát se zaměříme na pět nejpozoruhodnějších komiksů, které vyšly v předchozích dvanácti měsících, a pokusíme se přitom naštvat co nejméně fanoušků, jejichž oblíbený titul se do našeho úzkého výběru nevešel.
 

Muži hněvu (Jason Aaron, přeložil Štěpán Kopřiva, vydalo nakladatelství Crew, Praha 2016, 136 stran)

Zpravidla, když se člověk dozví, že umírá na rakovinu, chce s nemocí bojovat. Nájemný zabiják Ira Rath se rozhodne bojovat proti všem a jako správný tvrďák zemřít při plnění pracovních povinností. I kdyby jednou z nich měl být jeho syn. Muži hněvu nás zavádějí do brutálních končin, v nichž dojde svého konce spousta odpudivých chlápků, ale také batole mladé zlodějky. Komiksový scenárista Jason Aaron nikoho neušetřil už ve své nejznámější sérii Skalpy. Na dějovou rozvětvenost a pomalejší tempo, což bylo pro předchozí sérii typické, však není v Mužích hněvu místo ani čas.

Ústřední postavy musí rychle dosáhnout protichůdných cílů. Jejich krvavý příběh nezpomalují ani občasné vzpomínky, kterými scenárista za pochodu vyplňuje motivační a dějové díry. Vražedné tempo tak není na překážku vývoji charakterů, jejichž nezvyklým vykreslením se Aaron nejvíce odlišuje od masivní gangsterské konkurence. Práce s postavami narušuje zažité představy o hrdinech a zloduších. Hrdinové, které už jsme si zvykli vídat v bolestech, jsou tentokrát ještě o něco vyděšenější a zbabělejší, a zloduši, kterým jsme zvyklí v tomto typu příběhu fandit, jsou o něco obludnější.
 

Zátopek (Jaromír 99, Jan Novák, společně vydala nakladatelství Argo a Paseka, Praha 2016, 208 stran)

Komiks o životě nejslavnějšího českého běžce upoutá nejen minimalistickou kresbou Jaromíra 99, okleštěnou o zbytečné detaily, ale i promyšlenou kompozicí děje. V úvodní scéně sledujeme Zátopkovo největší kariérní vítězství, zbytek knihy postupně odhaluje příčiny tohoto úspěchu a původu Zátopkovy výjimečnosti. Scénář Jana Nováka vskutku nezapře filmový původ. Nicméně překvapí tím, že se ke komiksové obdobě filmové montáže uchýlí nejen při trénincích, jak je u snímků ze sportovního prostředí obvyklé, ale hned zkraje při popisu protagonistova nešťastného mládí v Baťově továrně. Naopak druhá polovina komiksu důmyslně zpomalí tempo ve snaze vykreslit Zátopka jako člověka, urputně milujícího svou ženu a svou sportovní disciplínu. Více v recenzi.
 

Gotham Central 1: Při výkonu služby (Ed Brubaker, Michael Lark, Greg Rucka, přeložil Martin D. Antonín, vydalo nakladatelství BB art, Praha 2016, 240 stran)

Nápad vnést do batmanovského univerza větší dávku realismu už mělo více autorů, než kolik má Batman zbraní a přístrojů s předponou „-bat-“. Ale žádná ze snah učinit Temného rytíře ještě temnějším nebyla podobná tomu, o co se pokusil scenárista Ed Brubaker. Gotham Central 1: Při výkonu služby je kresbou, rozložením oken či fontem písma téměř k nerozeznání od sešitů ze šedesátých let. Avšak rozjařenou náladu, vtipné hlášky a přílišnou sdílnost vypravěče Brubaker oželel. Do nevinného světa šedesátých let vypustil démony současného komiksu. Batman je v tomto příběhu odsunut do pozadí, z něhož naopak konečně po desetiletích života v anonymitě vystupují řadoví policisté, kteří v dosavadních komiksech hráli potupné role obětí nebo poslíčků, doručujících Batmanem polapené zločince do arkhamského blázince.

Gotham Central 1 sice dostávají policisté prostor, ale taky daleko víc do těla. Jsou věčně frustrovaní z toho, že jejich práci vykonává někdo jiný. Mají strach z neporazitelného nebezpečí v podobě superpadouchů, kteří už nejsou tak docela neškodní jako kdysi a namísto arcilotrovského žvanění rovnou krájejí lidské překážky na kusy. To všechno Brubaker popisuje velmi přesvědčivě a s citlivým důrazem na detail, bohužel často na ploše až příliš povědomého kriminálního schématu (únos, křivé obvinění). Prozatím jsou všechna žánrová klišé kriminálního dramatu přítomností superzločineckých živlů příjemně aktualizována, ale s dalšími knihami by už čtenář mohl podobné tahy, pokud scenárista nenaruší svou rutinu, snadno předvídat.
 

Hilda: Hilda a troll, Hilda a půlnoční obr (Luke Pearson, přeložila Martina Knápková, vydalo nakladatelství Paseka, Praha 2016, 80 stran)

Obrovskou výhodou Hildy oproti jiným dětským komiksům není divotvorné prostředí ani univerzálně sympatická hrdinka, která chce vše, o čem dosud jen četla a snila, také prožít. Obojí je snadno k dostání v jiných magických končinách. Proč tedy zavítat zrovna do Hildina rodného lesa? Především kvůli skvělému humoru. Scenárista a kreslíř Luke Pearson se strefuje do svého světa i svých postav. Hlavní hrdinka společně se čtenářem předpokládají, že kouzelná realita bude neobyčejná a jiná než každodenní skutečnost, pohádkové bytosti jsou však často nemotorné, nemají orientační smysl nebo se nedokážou vymanit z osidel byrokratického aparátu. Více v recenzi.
 

Sochař (Scott McCloud, přeložila Simoneta Dembická, vydalo nakladatelství Jota, Praha 2016, 496 stran)

Co je smyslem života? Dosyta si ho užít, nebo po sobě zanechat nesmazatelnou stopu? Mladý sochař David Smith, který se dostal na pokraj bankrotu a uměleckého zhroucení, v tom má jasno, a proto na faustovskou nabídku, učiněnou samotnou Smrtí, bez delšího váhání kývne. Davidovy ruce budou schopné vysochat cokoliv z čehokoliv, ale pouze po dobu dvou set dnů, pak si pro něj přijde Smrt. Výchozí situaci, v níž ústřední postava prodá duši za určitou formu nesmrtelnosti, si scenárista a výtvarník Scott McCloud očividně vypůjčil. V Sochařovi mu však slouží pouze jako surový materiál, při jehož opracovávání na sebe nenechal přehnaně působit vliv literárního kánonu. Autor nechce vyprávět o ďábelské dohodě a jejích důsledcích. David zpětně nezpochybňuje své rozhodnutí ani po většinu děje nevyužívá cenného daru.

Příběh posledních pár měsíců Davida na Zemi je spíš důkladnou charakterovou studií člověka, odmítajícího život v každodenní realitě, která je v rozporu s jeho posedlostí absolutními hodnotami a potřebou nalézt je v umění i v životě. Málokterý komiks je tak srostlý se svou hlavní figurou, jejíž nálada se odráží jak v komponování obrazových okének (když v Davidovi kulminuje vztek, kreslíř vytváří dojem, že protagonistovi a čtenářovi skoro před očima prolétá celý Davidův dosavadní zpackaný život), tak i v kompozici děje. Ten je se životními osudy postav v úzkém sepjetí, takže se občas zastaví nebo se začne točit v kruhu, a nelze u něj předvídat směr, protože stejně jako hlavní postavy jako by žádný neměl. Zatímco hrdina Sochaře se marně snaží vytvářet umění, které bude lepší než život, McCloudovi se podařilo vytvořit komiks, který skutečnost velmi věrně napodobuje.