LITERÁRNÍ BAŠTA

V úvodní scéně Emil Zátopek trénuje se svěřencem Jungwirthem – stačí pouhá dvoustrana na to, aby se nám titulní hrdina představil. Jsme obeznámeni s jeho svéráznou metodikou, kterou je schopen tvrdošíjně praktikovat i za cenu úrazů. Dobrou náladu a úsměv z tváře neztrácí ani v momentě, kdy si musí tréninkem namožený žaludek zklidnit úporným zvracením. Úvodem, situovaným do roku 1952 těsně před olympiádou v Helsinkách, si autoři zároveň nalajnují jasnou cestu k velkému finále. Natěšenému čtenáři však nejprve dají nahlédnout do doby Zátopkova mládí a mravního zrání. V rychlém sledu se střídají trýznivé výjevy z Baťovy továrny, pravidelné spílání ustaraných rodičů a momenty prvních běžeckých slastí. Segment z první čtvrtiny knihy připomíná dobře sestavenou filmovou montáž, v níž jsou všechny podstatné motivy (schopnost vzepřít se autoritám, nevole ze strany rodičů, chování k ženám, respekt ke sportu a sportovcům).
 

Běhá za vítězstvím i za ženami

Následuje souvislejší vyprávění o událostech mezi lety 1945 a 1952, kdy se Zátopek šťastně oženil a pod záštitou československé armády vyhrával jednu soutěž za druhou. Jednotlivé scény z jeho života jsou v této části rozsáhlejší a přesvědčivě demonstrují protagonistovy vášně – vášeň k běhu a vášeň k životní lásce. O jeho sportovním odhodlání vypovídají výborné obrazové zkratky (v jednom panelu vidíme čas, který Zátopek zaběhl, v dalším panelu je tento čas přeškrtnutý), výstižné vypravěčské komentáře a svižné běžecké scény samotné. Vztah s manželkou je naproti tomu zachycen ve volnějším tempu, jeho ztvárnění je skvělým příkladem originálního využití komiksového média. Kupříkladu vyčerpaná Dana Zátopková si v myšlenkách stěžuje na opodál stojícího trenéra Emila, který však její nadávky telepaticky odhalí – vizuálně scéna působí tak, že Danin manžel zkrátka vidí její dialogovou bublinu i její obsah.

Autoři se nezdráhají poukázat také na stinné stránky Zátopkovy osobnosti. V zobrazování kontroverzních situací (nezájem o osud Jana Haluzy, předání pochodně Gottwaldovi) však nepřekračují hranici doložitelných faktů. Fabulovat o hrdinových vnitřních bojích a selháních a bořit tak zátopkovský mýtus by byl riskantní tah, po kterém by nutně nemusel následovat lepší či věrohodnější výsledek. Postava, která je charakterizována především nadlidskými výkony, je polidšťována nakonec daleko uvážlivějším způsobem. Auru bezchybného hrdiny oslabuje řada detailů ze všedního života (familiární oslovování, klení, projevy strachu či stesku po rodině, nešikovnost při návštěvě tchýně a tchána). I zásluhou těchto drobností, rozmístěných po celé ploše komiksu, nevyznívají triumfální momenty pateticky.
 

Pokorný výtvarník občas zaexperimentuje

Kresba Jaromíra 99 je minimalistická, působivá a zcela podřízena nárokům textu. Prostředí je zredukováno na pár nejpodstatnějších kulis. Zjednodušená mimika je v souladu s jednoduchým, leč ne prostoduchým definováním postav. Scenárista Novák se neuchyluje k výraznější psychologizaci postav, a tak si i výtvarník drží od aktérů odstup – detailů je poskrovnu, jednotlivé panely představují spíše polodetaily a polocelky. Jaromír 99 ke své obvyklé černobílé kombinaci nově přidal cihlově červenou, tyrkysovou a béžovou. Styl kresby a poměr užitých barev se v různých částech příběhu mění podle toho, co je zrovna potřeba vyjádřit. V neutěšeném prostředí Baťovy továrny převažuje černá a ústřední hrdina coby jedno malé lidské kolečko v obrovském soukolí je zachycen jen v pouhých obrysech; scéna mučení Haluzy připomíná obraz na pomezí expresionismu a kubismu apod.

Úspornost jakožto hlavní deviza Novákova scénáře i Jaromírovy kresby však autory v závěru zradí. Očekávané velkolepé finále v Helsinkách proběhá hlavní postava tak rychle, že se vytratí napětí. Vítězné doběhnutí do cíle je navíc proloženo školáckým rozřešením dvou vedlejších linií, které byly autory dosud spíše opomíjeny – a snad to tak mělo i zůstat. Odsouzený Haluza při pohledu na televizní záběry s dobíhajícím Zátopkem konečně pociťuje jakési zadostiučinění trenéra. Mezitím Marta Gottwaldová v nepříliš vtipné scénce peskuje svého zetě, ministra obrany Čepičku, za to, že chce trojnásobného olympijského vítěze potrestat, a donutí ho, aby Zátopka povýšil. Při pohledu na pokořený komunistický režim, oslavujícího běžce a usmívajícího se Haluzu by měl pociťovat zadostiučinění také čtenář. Ten se však nemůže zbavit pocitu, že na české poměry tak mimořádně povedený komiks si nezasloužil tak vyumělkovaný pohádkový konec.