LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Nejlepší komiksy roku 2015

Před rokem ·· Jan Mazanec

Komiksům se dosud na Literární baště dostávalo jen málo prostoru, což se teď na přelomu roku začíná měnit a v budoucnu se budeme snažit pokrýt vše podstatné, co se na českém trhu objeví. Ale jelikož rok 2015 ještě neskončil a část z těch nejkvalitnějších letošních titulů vyšla teprve v posledních měsících, je příhodná chvíle tento komiksový rok alespoň poctivě zrekapitulovat. Pětici nejlepších grafických novel (řazených v abecedním pořadí) jsem vybral z komiksů s uzavřeným příběhem a z komiksů, které představují úvodní část rozsáhlejšího cy­klu.

 

Boxer: Pravdivý příběh Hercka Hafta (Reinhard Kleist, přeložila Alena Pokorná, vydalo nakladatelství Argo, Praha 2015, 200 stran)

Alan Scott Haft vydal v roce 2006 vzpomínkovou knihu Jednou budu o všem vyprávět, v níž se Haftův otec Hercko zpovídá z těžkého životního období. Hercko ještě coby chlapec přežil pobyt v osvětimském koncentračním táboře i díky tomu, že se pro pobavení německých bachařů účastnil vězeňských zápasů v boxu. Koncem čtyřicátých let získal v Americe úctyhodný věhlas jako boxer těžké váhy. Boxer: Pravdivý příběh Hercka Hafta je převedením zmíněné knihy do komiksové podoby, jež sestává ze dvou zhruba stejně dlouhých polovin. První pojednává o Herckově uvěznění v koncentračním táboře, druhá o jeho přesídlení do Ameriky a krátké kariéře profesionálního boxera. Německý výtvarník Reinhard Kleist přejal už tak působivé vzpomínky a doplnil je stejně výmluvnými černobílými minimalistickými obrazy. Původní text a obrazový doprovod se vzájemně posilují. Pouze u těch obzvláště těžko popsatelných hrůz, které si Hercko prožil, komentáře v hranatých rámečcích chybí. Jindy věcná kresba přechází do jakéhosi kuboexpresionismu.

Ne všechny výtvarné pokusy zachytit vypravěčovo životní trauma jsou věrohodné (laciné halucinování v ringu, kdy provinilý Hercko zaměňuje profesionálního amerického boxera za někdejší soupeře z koncentračního tábora, které byl nejednou nucen ubít k smrti). Ale po většinu komiksu se Kleist neunáhluje a vytouženou paralelu mezi Herckem-vězněm a Herckem-boxerem nalézá v protagonistově umíněnosti – ať už jde o přežití v části první nebo nalezení jediného pojítka se ztraceným životem v části druhé. Autor Boxera svého protagonistu neheroizuje, nelituje ani jím neopovrhuje. Ve zcela protichůdných situacích k němu přistupuje se stejnou vypravěčskou odměřeností. Bez patosu a bez přimhouření oka nad některými kontroverzními rozhodnutími, která Hercko za život učinil, Boxer: Pravdivý příběh Hercka Hafta dosahuje téměř stejné mety jako legendární Maus. Více si můžete přečíst v recenzi.

 

Druuna (Paolo Eleuteri Serpieri, přeložila Michaela Řezáčová, vydalo nakladatelství Crew, Praha 2015, 196 stran)

V polovině osmdesátých let začal italský výtvarník a scenárista Paolo Eleuteri Serpieri tvořit příběh slaboduché a vnadné dívky, lapené ve futuristickém světě krvelačných mutantů a chtivých sadistických mužů. Do roku 2003 vytvořil osm zhruba šedesátistránkových sešitů popisujících její osudy. Druuna je souborné vydání prvních tří částí (Morbus Gravis, Delta a Tvor z let 1985 až 1990). Nejslavnější Serpieriho série se nesnaží zakrývat, že primární motivací jejího vzniku byla autorova záliba v pornografických obrazech (v nichž jsou ženy bezbranné a poddajné oběti surových mužů), jež při zběžném prolistování v komiksu jasně převažují. Tento svůj výtvarný (a morální) poklesek naštěstí vyvažuje fascinujícím fikčním světem, v němž si čtenář připadá jako v mimořádně vzrušujícím a děsivém snu nabitém explicitními projevy násilí i sexuality.

V divokém tempu Druuna rozvíjí vidinu světa jako místa, v němž se poslední zbytky lidstva nechovají o nic méně barbarsky než nenávidění sexuchtiví mutanti stižení tajuplnou nákazou. Serpieri se na ploše tří sešitů nespokojuje s málem a odkrývá ze svého bohatého světa vrstvu za vrstvou. Přesto jeho nelítostná dystopie nikdy nepůsobí přeplácaně a až na rostoucí počet otevřených sexuálních scén ani samoúčelně. Nutno dodat, že pro autora je důležitější cesta než cíl a v dobře rozehrané příběhové partii ne vždy všechny nápady a figury naleznou své konečné uplatnění. Druunu to částečně kvalitativně oddaluje od největších velikánů sci-fi, ke kterým ji jinak přibližuje řada skvostných hororových momentů a skutečně ohromující fikční prostor. Jsem velmi zvědav na jeho rozšíření v dalších dílech.

 

Sága (Brian K. Vaughan, Fiona Staples, přeložil Richard Podaný, vydalo nakladatelství BB art, Praha 2015, 168 stran)

Scenárista Brian K. Vaughan má za sebou několik úspěšných komiksových sérií. Na českém knižním trhu se zatím objevila pouze díla, která měla sice zajímavý ústřední nápad, ale nepříliš propracované postavy. Patří mezi ně například kniha Smečka z Bagdádu, v níž se čtveřice lvů ocitá na útěku poté, co je jejich domovská zoo vybombardována americkou armádou, nebo nejznámější Vaughanova série Y: Poslední z mužů, na jejímž začátku dochází k epidemii, jež vyhladí téměř všechny muže. Sága je prvním dílem stejnojmenné a dosud neukončené sci-fi série vyprávějící o útěku zamilované dvojice a jejich právě narozeného potomka před intergalaktickou válkou, již mezi sebou vedou dvě znepřátelené humanoidní mimozemské rasy. Ve svém nejaktuálnějším počinu se Vaughan představuje v plné síle. Svět, směšující magické elementy a prvky sci-fi, není lacinou kopií Hvězdných válek. Vypůjčené komponenty dovedl scenárista přeskládat tak, aby vytvořil svěží a soudržný celek, v němž žádný detail nepůsobí nahodile či bezúčelně.

Také příběh nežádoucího milostného vzplanutí mezi Alanou z Pevniny a Měsíčňanem Markem pracuje se shakespearovskou předlohou velmi originálně. Sága se od Romea a Julie vzdaluje kupříkladu tím, že osudovost lásky, kterou se ostatní snažili zahubit, neakcentuje vypravěč: přenechává své vypravěčské povinnosti již dospělé dceři titulní dvojice. Do kontrastu jejích lehce idealizovaných představ o minulosti jsou postaveny situace tak, jak se skutečně odehrály. Alana s Markem tak nejsou bezproblémovým párem ani hrdiny bez vad. Vypravěčkou démonizovaní pronásledovatelé princ Robot IV. a najatý zabiják Vůle oplývají větší lidskostí, ale i více lidskými slabostmi, než se na začátku zdálo. Sága je nejen nejambicióznějším, ale také nejzdařilejším komiksem svého tvůrce, který, doufejme, s dalšími díly neztratí nic ze své nápaditosti.

 

Teorie rozpadu (Enki Bilal, Pierre Christin, přeložil Richard Podaný, vydalo nakladatelství Crew, Praha 2015, 200 stran)

Teorie rozpadu obsahuje dvě komiksová alba (Falangy černého řádu, Na lovu), v nichž se scenárista Pierre Christin a kreslíř Enki Bilal zabývají postavami odmítajícími zapomenout na svou politickou minulost. Falangy černého řádu vyprávějí o desítce bývalých interbrigadistů, kteří vycítí příležitost znovu zabojovat ve jménu milovaných idejí poté, co jejich někdejší protivníci vyvraždí jednu španělskou vesnici. Po nepřesvědčivém začátku komiks překvapivě rychle získává podobu svižného thrilleru.

V druhém albu Na lovu, v němž si komunističtí funkcionáři stýskají nad pozvolnou ztrátou moci, jsou dílčí situace rozehrány příliš matně, než aby se podařilo zažehnout výraznější a skutečně pamětihodný konflikt. Autoři se ovšem zlepšili v práci s výtvarnou zkratkou, a tak přinejmenším fascinující postava generála Čevčenka, přítomná ve světě minulosti i současnosti zároveň, připomene, proč si také druhá část Teorie rozpadu zaslouží být zařazena v edici Mistrovská díla evropského komiksu nakladatelství Crew. Podrobněji se o knize rozepisuji v recenzi.

 

Úsměv (Raina Telgemeierová, přeložila Michaela Marková, vydalo nakladatelství Paseka, Praha – Litomyšl 2015, 224 stran)

Autobiografický komiksový román Rainy Telgemeierové Úsměv je už její druhou knihou, do které má český čtenář možnost v tomto roce nahlédnout. Kdo četl Drama a nabyl dojmu, že Telgemeierová tvoří zábavné mládežnické příběhy a nepokrytě obdivuje životní elán a entuziasmus svých postav, Úsměv mu jeho předpoklady potvrdí. Líčení krušných let, během nichž se hrdinka musí vyrovnávat se ztrátou předních zubů i blízkých kamarádů, se opět vyznačuje upřímným nadhledem. Autorka spolu se čtenářem s úsměvem pohlíží na svou osobní historii. Román, pyšnící se cenou Willa Eisnera, oproti Dramatu naštěstí dovoluje i řádně vyniknout chmurnějším situacím, a je tak něčím víc než jen pohodovým vyprávěním, během nějž spisovatel příliš netrápí své postavy překážkou v podobě zápletky.

Úsměv je výtečnou knihou mj. také proto, že nepřímo tematizuje svou vlastní genezi. Vypráví se v ní o tom, jak Telgemeierová získávala v průběhu dospívání nadhled a sebevědomí, což obojí hojně využila při práci na tomto komiksu. Román nejprve vycházel na internetu formou krátkých komiksových stripů, které autorka při práci na knize zčásti přepracovala, aby výsledek nepůsobil jako slepenec vtipných epizodek ze zubařského a školního prostředí. Internetový původ se podepsal pouze na velmi rychlém tempu vyprávění, které však (s výjimkou lehce uspěchaného závěru) nevadí a dovoluje odvyprávět jen to nejpodstatnější. Zda Telgemeierová přesvědčí českého čtenáře o svém talentu i napotřetí, se ukáže v květnu příštího roku, kdy se nakladatelství Paseka chystá vydat pokračování tohoto komiksu: Sestry.

Štítky: Komiks


 

Ukázky komiksů