LITERÁRNÍ BAŠTA

Falangy černého řádu poprvé vyšly roku 1979, několik let po pádu Frankovy diktatury ve Španělsku. V úvodní scéně knihy na tuto skutečnost zareagují krajně pravicoví teroristé vyvražděním vesnice, o kterou za časů občanské války coby frankisté sváděli vyrovnaný boj se skupinou interbrigadistů. Z těchto někdejších vojenských dobrovolníků urputně zastávajících levicové ideály jsou nyní ministerští úředníci, profesoři filozofie či kněží. V přerušeném boji pokračují i po čtyřech dekádách, kdy se rozhodnou polapit atentátníky sami bez pomoci policejních orgánů, které je vzápětí začnou stíhat.
 

Rozpaky z proslulého díla

První strany Falang asi nevzbudí takové nadšení, jaké by se dalo předpokládat u díla zařazeného v edici Mistrovská díla evropského komisu. Polovinu kratičké expozice vyplňuje zmíněný masakr, zde se však mohou autoři ještě opřít o argument, že nesmlouvavost, brutalitu a náhlost útoku čtenář nejlépe pochopí díky obdobně úsečnému vyprávění. Avšak stejně málo prostoru je věnováno i následnému obeznámení s postavami a jejich motivacemi pro návrat do téměř zapomenutého způsobu života. Takřka všem z ústřední desítky aktérů jsou věnovány pouze jeden až dva obrazové panely v rámci překotné a nepřesvědčivé montáže, v níž londýnský novinář telefonicky rekrutuje své bývalé spolubojovníky.

Zkratkovitost se ovšem naštěstí brzy ukáže jako záměr Christinova scénáře, který opomíjí psychologii jednotlivce a soustředí se na vyprávění o zatvrzelosti celku. Sveřepou honbu za vytouženou pomstou provází tolik napínavých peripetií a tolik změn prostředí jako v bondovském filmu, až z toho vznikl svižný špionážní thriller. Úspěšné splnění většiny z žánrových požadavků ovšem není jediným důvodem, proč jsou postavy od samého počátku striktně opomíjeny. Počáteční nesdílnost sice může čtenáře odradit, ale je v souladu se snahou autorů ukázat nejen motivaci, ale i jednotlivé radikální činy charakterů, které žene touha po pomstě. Falangy černého řádu přicházejí s kolektivem, který odmítá expozicí vyměřený čas na rozmyšlenou, protože zkrátka žádný nepotřebuje.

Komiksu nelze vyčítat, že se žádnému ze mstitelů nedostaneme pod kůži, jestliže odtažitost, s jakou tvůrci k figurám přistupují, vychází právě z postav a z jejich vidění světa. Neznáme je, poněvadž oni se navzájem po čtyřiceti letech také sotva poznávají. Netruchlíme nad smrtí jednoho z nich, protože ani zármutek nesmí stát v cestě za odplatou. Vnímání postav jako jednomyslného davu a méně už jako lidských bytostí s individuálními potřebami podporuje i Bilalova kresba. Všem charakterům přiřkla stejně vystouplé vrásčité čelo a prázdný výraz ve tváři, pro umocnění pocitu odtažitosti se kreslíř uchýlil k výhradně studeným odstínům barev.

Na prvním ze dvou alb Teorie rozpadu si zaslouží ocenění především nenápadnost, s jakou tvůrci prezentují svou kreativitu čtenářům. Přestože se toho v příběhu hodně namluví, Christinovy zásadní teze (neschopnost zahodit minulost, překonané ideály, narůstající podobnost mezi protagonisty a nepřítelem) se až na pár křiklavých výjimek nevyslovují nahlas, ale i tak jsou zřetelné.
 

Když není třeba slov

Také novela Na lovu z roku 1983 vypráví dobový příběh smyšlených postav stíhaných autentickou minulostí. Hrstka dosluhujících komunistických funkcionářů z různých koutů Evropy navštíví zasněženou polskou vesničku, nejen aby si společně zalovili a zavzpomínali na své pomalu vyhasínající kariéry, ale možná i s úmyslem naposledy zahýbat dějinami ve svůj prospěch. U druhého alba zažívá čtenář přesně opačný sled pocitů než u první novely. Výrazně zde převažují vzpomínky nad aktuálním dějem, což se zpočátku vůbec nejeví jako slabina. Neschopnost zahodit osobní historii, téma společné oběma příběhům, dokázali tvůrci vyjádřit výhradně prostředky komiksového média.

Kompozice jednotlivých panelů zachycuje různé životné etapy ústřední postavy generála Čevčenka, proto při nalistování libovolné stránky opticky splývá jeho minulost a současnost. Dokonce se tak děje i v rámci jednoho obrazového okénka, kde se Čevčenko objeví jako mladý voják z časů ruské občanské války a zároveň jako starý vrásčitý generál. V současném ději tak němý Čevčenko nemusí promluvit ani pohnout jediným obličejovým svalem, abychom pochopili, že žije minulostí o něco více než přítomností.

Pozornost autorů se v průběhu děje rozdrobí mezi více postav, jejich vzpomínky nám však nedovolí se k nim dostatečně přiblížit a jen ubírají prostor Čevčenkovi, jemuž bychom se rádi věnovali i nadále. Vyprávění zbylých státníků je pouze zhuštěným exkurzem do dějin střední a východní Evropy druhé poloviny 20. století. Přílišné setrvávání v pamětech postav, o nichž se beztak mnoho nedozvíme, navíc znemožňuje Christinovi s Bilalem vytvořit i sebenepatrnější napětí v současném dění. Zlověstné úvodní prohlášení jednoho z aktérů, že lov je pro komunistické politiky jakousi náhražkou boje o moc, slibuje vyhrocené konflikty. Ale každý z kostlivců je příliš brzy odklizen zpět do skříně. Velké množství postav a ještě větší počet vzájemných vztahů nedovolují malicherným sporům přerůst v zápletku. Opravdový konflikt, který měl být jádrem komiksu, je dlouhou neviditelný a dostává se do popředí až ve chvíli, kdy je na jeho vygradování pozdě.

Album Na lovu díky fascinujícímu vyprávění obrazem stojí za přečtení, ale představu mistrovského díla evropského komiksu naplnily pouze Falangy černého řádu. Vedle nich Teorie rozpadu obsahuje i další propracované texty – vyčerpávající rozhovor s tvůrci, medailonky postav Na lovu či dovětek Ondřeje Neffa.