LITERÁRNÍ BAŠTA

První komiks o Hildě obsahuje dvě povídky: „Hilda a trol“ a „Hilda a půlnoční obr“. V první povídce, která je výrazně odlehčenější, se čtenář seznamuje s titulní postavou. Dívka s modrými vlasy Hilda spolu se svým neobyčejným mazlíčkem a přítelem Větvíkem objevuje tajemství a krásy hor. Žije takto na samotě ve srubu se svou maminkou. Hilda je dobrodružka – dokonce vyhledává nepříznivé situace právě proto, aby se za ni mohla označovat. Tuto svou úlohu bere velmi zodpovědně, vše si pečlivě, až vědecky kreslí a zapisuje do bločku. I přes svou pečlivost má však některé typicky dětské vlastnosti – nepozornost, neohleduplnost, netrpělivost. Právě na hrdinčině nepozornosti se zakládá první povídka: dívka nedočte celý text naučné knihy do konce, a proto nastane velké nedorozumění.

Hildin svět obývají mytické bytosti, které jsou však brány jako samozřejmost. Například Poleňák, dřevěná bytůstka, chodí do Hildina domu a lehá si beze slova před krb. Hilda ho za to odsuzuje, ale její shovívavá maminka Hildu usměrňuje. Autor tak vkládá do svých obrazových příběhů poselství dětskému čtenáři. Většina dějů se odehrává venku v přírodě, která se zdá tím nejpodstatnějším v Hildině životě. V knize proto převládá zelená – nazelenalé je dokonce i nebe a voda. Luke Pearson vybral barvy do svého grafického románu velmi pečlivě. Použil omezenou paletu, která výborně funguje. Hildiny vlasy nebo sukně jsou zbarveny stejně jako některé kouzelné bytosti nebo noční obloha. Světlé nazelenalé odstíny venkovního světa kontrastují s hřejivými tóny domova. Autor se ale nenechává svými pravidly nijak svázat a ve chvílích akce barvy drasticky mění – Hilda se ocitne ve sněžné závěji, s červeně zabarveným nebem nad hlavou. Pearson řeší netradičně i ohraničení jednotlivých panelů. V jedné scéně je například sled panelů na pozadí louky, po níž se Hilda prochází. Panely v tomto případě tedy nejsou ohraničeny klasickou černou linkou, ale trávou, což přispívá k plynulejšímu sledování komiksu.
 

Z ucha do ucha

Druhá povídka grafického románu je mnohem propracovanější a liší se i z výtvarného hlediska. Barvy jsou najednou tmavší i postavy prošly změnami – Hildě přibyly pihy, Větvík změnil barvu a maminka nabyla realističtějších rysů. Lze zde tedy vysledovat vývoj samotného umělce. Celou povídku uvozuje rozevřená dvoustrana encyklopedické knihy o obrech, která napovídá, co bude hlavní téma příběhu. Stejně jako v tom prvním se zde objevují úsměvné pasáže, ale vše se odehrává na pozadí vážnějšího tématu – dospívání. Hilda se musí vyrovnat se stěhováním do města. V této povídce se o slovo hlásí realita, což silně kontrastuje s téměř pohádkovým světem kolem, a vznikají tak komické situace. Nadpřirozené bytosti jsou totiž často velmi polidštěné. Kolem Hildina srubu se například rozprostírá dvanáct států plných malých lidiček, jejichž byrokratický systém úsměvně odráží ten, který všichni čtenáři jistě dobře znají z vlastní zkušenosti.

Povídka „Hilda a půlnoční obr“ je složitější i stylem vyprávění. Vracíme se do minulosti díky vzpomínkám pradávného obra. Luke Pearson navíc střídá i perspektivu pomocí opakování určitých scén – Hilda se seznámí s „pidičlovíčkem“, a to tak, že ho uvidí sedět ve svém uchu. V další fázi příběhu je to naopak Hilda, kdo sedí v uchu obra a povídá si s ním. Dospělý čtenář si těchto paralel lehce všimne a zároveň není těžké si uvědomit, že postavy „pidilidí“ jsou synonymem pro dnešní administrativní, politický svět. Proti nim staví Luke Pearson jako kontrast pradávné romantické obry.

Hilda je komiks, který na první pohled cílí spíše na dětského čtenáře. Dítě nadchne hravý umělecký styl, poměrně jednoduchý, přehledný děj a samozřejmě hrdinka, s níž se lehce ztotožní. Zároveň z příběhů vyčte i různá ponaučení. Autor komiksu se však snažil zaujmout i dospělé příznivce komiksů. A proto i po opakovaném čtení neustále překvapuje úsměvnými detaily a paralelami s dnešním světem, které mohou čtenáři zprvu lehce uniknout.