LITERÁRNÍ BAŠTA

Metafora s čertem v zrcadle jako název knihy zní pěkně, snad až příliš dokonale, ale právě v souvislosti s ním musím říct, že až u čtvrtého dílu jsem zalitoval, že se konečně stalo to, co se stát muselo. Ne, nebudu tvrdit, že autor šel s kvalitou dolů. Román se – alespoň v mých očích – sice nevyrovná předešlým dobrodružstvím v Praze a Prešpurku, ale minimálně první knihu série stále předčí. Tím skutečným zklamáním je absence dvojího výkladu, dvojího možného očekávání vyvrcholení příběhu. V předchozích recenzích jsem vždy poukazoval na to, že si Červenák jakožto známý autor fantasy v his­torických detektivkách ponechal zadní vrátka a vždy až do samého závěru naznačoval, že by se rozluštění případů nemuselo zakládat jen na strohé realitě, logice a dedukci. Tady už se bohužel nic podobného neděje, a Ďábel v zrcadle tak vlastně zůstává jen odkazem k oblíbené vídeňské pohádce, která je čtenáři převyprávěna zhruba v polovině příběhu. Což je o to horší, že musíme hodně přimhouřit oči, aby název vůbec fungoval jako metafora. Ve druhé polovině knihy, ač se přesunujeme nedaleko za městské hradby, u oblíbených vídeňských pověstí zůstáváme a špalíček se rozrůstá o teskný příběh lásky Karla a Agnes, vyprávění o drakovi střežícím jeskyni plnou pokladů a tu nejpodstatnější o Podzemním paláci. Tento název by ostatně vyprávěný příběh vystihoval či spíše obsáhl daleko přesněji než výše kritizovaný Ďábel. Ďáblové v zrcadle nastaveném katolickým tyranům jsou totiž skutečně trochu málo.

Hlavní slovo má tedy opět historie a především historický místopis. Hospoda U Červeného skřítka, U Stříbrné růže, U Feniku, U Divého muže. Jmenoval bych i další místa, ale asi správně tušíte, kde se ústřední trojlístek nejčastěji pohybuje a kromě radovánek a jídla sbírá i důležité informace posunující pátrání kupředu. Předsádku zdobí krásná mapička Vídně s vyznačením důležitých lokací a i při jakékoli zmínce o těch místech, která v ní nenajdete, budete znovu žhavit Google či Wikipedii, abyste si ověřili jejich existenci – tentokrát překvapí třeba podzemní tunely, kudy se za války Turci podkopali do Vídně, nebo pověst o Zelené bráně, kterou se vchází do dračích slují pod Hermannskogelem. Setkáme se i s řadou skutečných historických postav, jejichž jména rezonují (na rozdíl od Prešpurku nebo Schemnitzu) mnohem zvučněji, což s sebou ovšem přináší jisté úskalí – o to méně je totiž můžeme podezřívat ze spáchaných zločinů. A zatímco u dobrodružství v Bratislavě jsem se rozplýval nad tím, kolik podezřelých si notář Barbarič ve svém notýsku začernil a že vrahem může být doslova kdokoli (taky to nakonec k mé nesmírné radosti tak dopadlo), zde je onen výsek v podstatě dosti úzký.

Vše naštěstí do hávu mlhavé nejistoty zahaluje tajemná žena v pozadí, baronka Marie Markéta, Červenákův už, zdá se, oblíbený motiv. Svým nevyzpytatelným chováním vrah i oběť, vzor křesťanské nevinnosti i archetyp Milady de Winter a hlavní důvod, proč Matěj Barbarič občas zapomene myslet mozkem. Druhou velkou devízou knihy, a proč to nezopakovat, celé série je Jaroš – kaprál, kat, terminátor. Vězte, že když jde tenhle chladnokrevný stroj s tesákem a „obrovským mečem netradičně zasunutým v pochvě na zádech“ jako slídící pes po vaší stopě, uděláte nejlépe, když sami s vyhlídkou mírnějšího zacházení vtrhnete do žaláře a natáhnete se na skřipec.

Co popřát sérii a jejím hrdinům závěrem? Snad další šťavnatý případ a pevné zdraví. U čtvrtého dílu mnohé knižní série končí, jiné si vystačí s obligátní trilogií. I Červenákovi už došla všechna důležitá města v sousedství, jejichž výběr byl také pro sérii typický. V dalším dobrodružství se má prý vyšetřování zhostit osamocený Matěj Barbarič, tak snad mu to bez Steina, zato s čerstvě nabitou „sedmičkou“, bude pálit stejně dobře.