LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Kopec mrtvých na Pekelném vrchu

Před 3 lety ·· Radek Hochmal

Literární bašta recenzuje Mrtvého na Pekelném vrchu od Juraje Červenáka

Pak ti Turci nemají vyhrávat války, když na jedno hornouherské městečko připadne dobrá desítka vražd, chtělo by se dodat.

Přestože kniha se už svým podtitulem prezentuje jako detektivní příběh z rudolfinské doby, nečekejte (alespoň zatím) obligátní prostředí Prahy nebo Vídně, nýbrž komornější hornické městečko Schemnitz v Horních Uhrách, jež je jako ementál příhodně provrtáno nejrůznějšími štolami, tunely a jeskyněmi. Obdobně spletité jsou i vztahy místního patriciátu, městské rady a vlastníků pozemků (včetně toho, co se ukrývá pod nimi).

Kapitán Joachim Stein, hrdina a turkobijec od Dotisu, a jeho pobočník, kaprál Jaroš, se do městečka vydávají na rozkaz kapitanátu s cílem odhalit zrádce, který má Turkům otevřít cestu dovnitř. K ruce má být oběma vyšetřovatelům místní notář Matěj Barbarič. K pátrání se brzy přidávají první vraždy, a tak po vzoru severských detektivek sledujeme vedle sebe dva až tři případy, které spolu mohou, ale nemusejí souviset. Osobně se mi v tomto žánrovém trendu nejvíce líbí koncepce, kdy naléhavost obou předchozích vyšetřování v průběhu příběhu zmizí, anebo je alespoň zastíněna ještě třetím zločinem, který se celou dobu skrýval v pozadí. Nechám už na posouzení čtenáře, zdali se autor Mrtvého na Pekelném vrchu při své konstrukci dostal tak daleko.

I vzhledem k lehčímu žánru detektivky se Červenák oproti svým předešlým pracím už tolik nesnaží ohromovat sáhodlouhými popisnými pasážemi prokazujícími jeho historický rozhled – v tomto ohledu je naprosto precizní –, naopak znatelně přibylo dialogů – zde však spíše selhává. Promluvy jsou krátké, úderné, mají rychlý spád, někdy připomínají filmový scénář, a přesto působí neuvěřitelně šroubovaně (jen si zkuste několik replik přečíst nahlas); částečně za to snad může snaha přiblížit se historickým kulisám konce 16. století. Tady narážíme na odvěký problém historické fantasy i historických románů obecně. Budeme-li řeč stylizovat pomocí různých archaismů, inverzí či jakési „vynucené spisovnosti za každou cenu a za všech okolností“, budeme-li se snažit myšlení postav co nejvíce přizpůsobit dobovému standardu – jinými slovy, budeme-li například při každé příležitosti v textu chvalořečit jméno Páně –, nepochybně tím čtenáři přiblížíme iluzi historické skutečnosti. Naopak bude-li rozhovor Steina s Barbaričem připomínat rozmluvu dvou současníků, řekněme štamgastů v tuctové české hospodě, bude-li do dialogů i pásma vypravěče pronikat myšlení a jazyk 21. století, vyjde tím autor vstříc čtenáři, pro kterého je první historizující stylizace zkrátka nepřirozená a těžko stravitelná. Zdá se mi, že Červenák v tomto ohledu zůstává někde na půli cesty. Jako by to tentokrát chtěl čtenáři usnadnit, ale úplně neví jak. Postavy působí civilně a přirozeně svým jednáním, ne už výběrem jazykových prostředků. Ty se pro mě až příliš málo liší v dialogu a mimo něj. Třenice mezi novověkem a současností se objevují i ve smýšlení protagonistů – na jednu stranu jsme neustále konfrontováni se Steinovou nepokrytou bigotností (historicky logickou – umocněnou agresí islámu deroucího se do nitra Evropy), na straně druhé máme uvěřit Barbaričovu pochopení pro čarodějnictví a jeho liberálním názorům na homosexualitu. Budeme-li hodně shovívaví, lze tyto schválně zdůrazněné protiklady postav připsat i autorově snaze zvýraznit skryté rozdíly mezi postojem katolíka a luterána.

Minimem fantastických prvků i volbou časoprostoru se kniha nejvíce blíží prvnímu dílu trilogie Dobrodružství kapitána Báthoryho. S ní i s dalšími autorovými předešlými pracemi se do značné míry shoduje i charakteristika hlavního hrdiny. Protagonistou je opět – tak jako před ním Rogan nebo sám Báthory – bručounský, málomluvný válečník, jemuž je vnucen osud, který nechce, který si nevybral dobrovolně. Po řadě různých peripetií se s ním však smíří a své poslání přijímá. Tady ovšem přichází zásadní problém – na rozdíl od Černého vlka a sedmihradského kapitána jsou obě hlavní postavy Mrtvého nesympatické. Stein je kulhavý mrzout a morous, příliš hrdý na to, aby se se svými pocity nebo bolístkami někomu svěřil, zřetelně dává zas a znova najevo svou nadřazenost a znechucení, neustále (cituji) bručí, odfrkává, mračí se, odsekává a je podrážděný či naprosto chladný. Barbarič je jenom zpohodlnělý byrokrat a kurevník. Nejvíce tak zaujme postava pseudoinkvizitora Jaroše, který předčí Steina svou zarytou mlčenlivostí, Barbariče zase mírou sarkasmu, a nádavkem si v jeho podání užijeme i lekce soudního lékařství a výslechových metod, které jdou takříkajíc k věci.

Pokud jsem knihu často srovnával s báthoryovskou trilogií, musím konstatovat, že ta zůstává ve všech ohledech nepřekonána. Závěr vybízí k úvaze, zda Mrtvý není vlastně jen jakýmsi nutným úvodem, v němž nás autor seznámil s postavami a kulisami rudolfinské doby. Rozhodně se mu nevedlo zcela špatně, přesto je závěrečné ustavení vyšetřovacího týmu druhého největšího Habsburka příslibem mnohem zajímavějšího pokračování. Sledujme proto bedlivě příští osudy Steina a Barbariče v další knize cyklu, která už vyšla pod názvem Krev prvorozených. Postavy se vyvíjejí a mění, popřejme tedy společně Joachimu Steinovi napříště více vtipu a nadhledu – vždyť už jeden nejmenovaný doktor z Princeton Plainsboro nám mnohokrát dokázal, že ani bolavá noha nemusí být na překážku osobitému humoru.


 

Juraj Červenák

Mrtvý na Pekelném vrchu

Vydalo Argo, Praha 2014,

284 stran.

Úryvek z knihy