Krvavé cosi
Před 10 lety ·· Daniel Kubec
Slova, která si dovolím pojmenovat jako obsesivní, mě v životě obtěžují víc než nutkavá potřeba dvakrát se vrátit ke dveřím, abych se ujistil, že jsem zamkl, a pak se pro jistotu napotřetí ubezpečit, že jsem při předchozím pokusu neodemkl.
Naposledy jsem s takovým vtíravým slovem válčil při psaní recenze na román Červenobílá o bojích československých legií na Sibiři. Rozhodně by nebylo fér, kdybych se ve svém kritickém článku otáčel jen na stylistické nedokonalosti textu, padající navíc spíš na hlavu redaktora. Zvlášť když pozitiva knihy převažují nad drobným, byť velmi vlezlým nedostatkem. Ale co dělat, když na mě na třinácté straně jak z Tlusté Berty vypálila věta: „Všude se válí dým z hořících cosi…“
Tuto poněkud kostrbatou větnou konstrukci bych velkoryse minul, kdyby hlavní hrdina o několik desítek stránek dál nepřeskočil „sténající uzlíček čehosi“. Od té chvíle už mě iritovalo i to, že se na bitevní pole vřítí krasnogvardějec „… a cosi křičí“, a třásl jsem se hrůzou, že na mě v příštím odstavci zas „cosi“ vystřelí; a schytal jsem smrtelných ran, až jsem se divil. Tím mé čtenářské peripetie zdaleka nekončily: musel jsem se trápit s faktem, že se „cosi“ dokáže zákeřně maskovat, a tak se za ním někdy mohou skrývat vyhřeznuté vnitřnosti, a lámat si hlavu, cože to postava pozřela, že má teď „na bradě šmouhu od čehosi načervenalého“. Moje obsese, či autorova? Anebo nedotaženost redakce?
„Fibich se snaží nevnímat jekot smrtelně zraněných protivníků. ‚Zabij mě! Zabij mě!‘ chytá ho za krví nasáklou nohavici jeden. ‚Zabij mě!‘ Fibich zvrací, mužovo tělo je od hrudního koše dolů proměněno v krvavé cosi…“ A já s umírajícím volám: Zabij mě, než se dočtu ještě cosi dalšího!
Ale abych nebyl jako ten, kdo vidí třísku v oku svého bratra, ale trámu ve vlastním oku si nevšímá, učím se svou lexikální přecitlivělost pozitivně zužitkovat. A to hlavně při psaní vlastních textů. Když ve svých výtvorech vypozoruji opakování nějakého výrazu, třeba hned slovesa být, snažím se veškerá být v textu nahradit, rozcupovat, abych se na ně nemusel koukat. Přál bych panu Váchovi, aby při psaní své příští knihy zakusil alespoň trochu té úzkosti, která číhá na každého autora a před kterou nás zachrání jen očistné rituály. Není se čeho bát: nekonečné očišťování textů od chyb a nedostatků patří sice mezi kompulze, ale na rozdíl od drhnutí zubů až k sedření skloviny jde o kompulzi společensky přijatelnou, ba dokonce žádoucí.
