Bijte je! Nikoho neživte!
Před 10 lety
Dalibor Vácha: Červenobílá, 2014.
Jdou potichu, ztracení ve vlastních myšlenkách.
„Hele, nemáš dojem, že nás jde víc?“ zeptal se najednou četař šeptem praporčíka, když se otočil, aby zkontroloval, jakým tempem se muži za ním pohybují.
„Cože?“ hraje s ním důstojník tichou hru.
„Podívej se sám.“
Otáčí se.
„Asi máš pravdu.“
„Co budeme dělat?“
„Myslíš, že jsou to naši?“
„O tom bych pochyboval.“
„Rudí?“
„Kdo jiný?“
„Co budeme dělat?“
Praporčík pokládá rozvážně pravici na pažbu revolveru, velkého a těžkého naganu. „Musíme to říct ostatním bratrům, ani bolševici netuší, že jdou bok po boku s nepřítelem.“
„Jak to uděláme?“
V tu chvíli jim do rozhovoru vpadla třetí osoba. Vtlačil se mezi ně drobný vojín, karbaník roty: „Víte, že jdeme v partě s bolšánama?“ zašeptal. […]
„Ostatní o tom ví?“
„Asi jo, bratře praporčíku, přišlo to k nám zezadu jako tichá počta. Kluci slyšeli občas oslovení továryš a k tomu z bolšánů hrozně táhne vodka. To u nás nehrozí, neměli jsme vodečku ani nepamatuju.“
„Dobrá, dobrá. Kolik jich asi je?“
„Jako nás, o dva víc, o dva míň. Kdo to má v tý tmě umět spočítat? Když na ně vlítneme, nebudou mít šajna, kdo jim to nandal.“
„Vezmeme nože a bodáky, zkuste nestřílet, nevíme, kolik jich je okolo, mohli jsme padnout do shromažďování na protiútok.“ Všichni tři muži se rozhlíželi jako uličníci při lumpárně. Nikdo si jejich rozhovoru nevšímal. Když se praporčík otočil, všiml si jasného rozdělení obou skupin: tmavé stíny pochodující nahrbeně, ostražitě a tmavé stíny veselejší, rozhazující rukama.
„Bratři!“ zakřičel ze všech sil praporčík. „Bijte je! Nikoho neživte!“
Křik. Jekot. Dupot. Dobrovolci se vrhli na vodkou nasáklé protivníky a do práce se daly nože, dýky, kindžály, zavíráky i bodáky. Jeden z ženistů se oháněl polní lopatkou jako smrtonosnou sekerou. Tupé údery. Výkřiky. Stíny míhají se v temnotě.[…]
Náhle zpoza mraků vychází měsíc a hvězdy. Právě včas, aby mohly osvětlit figury prchajících bolševiků. Bitka skončila tak rychle, jak začala. Na okraji řídkého lesa v úvozové cestě leží tucet mrtvých krasnoarmějců, páchne z nich vodka.
„Nechali je ožrat, aby se nevzpouzeli a bojovali, to známe z fronty. Chudáci kluci, spousta z nich byli děti, nahnali je sem jako prasata na porážku.“
(dk)
