Čeští legionáři opět vítězí - v literatuře
Před 10 lety ·· Daniel Kubec
Literární bašta recenzuje Váchovu Červenobílou
Donedávna neznámý autor Dalibor Vácha se svým beletristickým debutem Červenobílá pokusil aktualizovat téma českých legií. Zdá se, že se mu úsilí vyplatilo, za knihu obdržel Literární cenu Knižního klubu. Uspěje jeho román o bojích československé armády v Rusku i u čtenářů?
Vácha se jako historik tématem dlouhodobě zabýval. Samozřejmě se musel seznámit s uměleckou legionářskou literaturou (v románu najdeme četné odkazy, mezi postavami se objevuje například Rudolf Medek nebo František Langer) a důkladně prostudovat historické prameny – ty navíc využil i k sepsání odborné publikace s výmluvným názvem Bratrstvo. Tématem románu Červenobílá je role českých legií v průběhu sibiřské anabáze. Hlavní dějová linka kopíruje události po roce 1918, kdy se armáda legionářů rozhoduje, zda se zapojí do boje mezi bílými a rudými v porevolučním Rusku, a pokračuje líčením období dvou následujících let. V rámci retrospektiv a anticipací však román pokrývá mnohem větší historickou plochu – de facto od roku 1916 až do roku 1940, kdy umírá spisovatel Rudolf Medek.
Historický básník a legionář Medek…
V Červenobílé se kromě legionářů a rudoarmějců střetávají také historické postavy s těmi fiktivními. Jak Vácha sám uvádí v autorské poznámce, prvotně zamýšlel „vystihnout psychologický obraz mužů“, ze kterých předchozí publikace o legionářích dělaly spíš jen oslavované ikony. Velkou výzvou pro něj nepochybně byla osobnost spisovatele Rudolfa Medka – jeho památce knihu věnoval a jeho vnitřní svět se v ní snaží čtenáři zprostředkovat. Avšak výsledný obraz této postavy – básník, alkoholik, řečník a snílek – také trpí celou řadou stereotypů, vycházejících z obecně známých faktů z Medkova životopisu (autor například vehementně opakuje, že Medek v mládí publikoval v Moderní revui).
Až do dvou třetin knihy jsem s napětím očekával, zda bude připomenuta známá scénka, kdy se po válce generál Medek potká v pražské hospodě se zběhem a dočasným bolševikem Haškem a vyprávějí si o tom, jak by se vzájemně dali oběsit. Dočkal jsem se, ale bohužel nenásledovalo žádné příjemné překvapení z originálního využití vtipné epizody v románové struktuře: autor se ji dokonce ani nepokusil aktualizovat v rámci subjektivní perspektivy Medkovy postavy.
Pokud se Vácha snaží čtenáři přiblížit básníkův vnitřní svět, děje se tak skrze vcelku banální úvahy o životě a smrti (jedna taková úvaha je paradoxně zasazena až do roku 1937, kdy Medek v bezpečí domova rozjímá nad svými ztvrdlými játry), poukazováním na Medkovu vznětlivou povahu, jeho egocentrismus a heroické sny o válce. Poslední zmíněný bod vytváří nejzajímavější motivické pole. Medek, který byl proti své vůli přesunut z fronty do zázemí, sní o válce, které se účastní pouze jako propagandista. Ze všeho nejvíc se chce znovu chopit pušky, ale zároveň si pokládá otázku, jestli by se kvůli vyhlídce na hrdinství i blízkou smrt vzdal pocitů, kterými ho naplňuje psaní.
… versus fiktivní legionář a básník Michal
Na poli literárního zpracování nad Medkem vyhrává hlavní fiktivní postava – Michal. Má totiž jednu velikou výhodu – na rozdíl od Medka, jehož život známe ze slovníků, u Michala nemůžeme vědět, zda se z války vrátí živý. Tím se tato postava podílí i na dramatické výstavbě děje, její osudy jsou zdrojem napětí, o něž by mohl být faktograficky obeznámený čtenář ochuzen. Navíc se Váchovi mnohem lépe daří postavy, u nichž není ve své fantazii omezen znalostí životopisných reálií. Problém ovšem nastane ve chvíli, když se i o Michalovi dozvíme, že býval básníkem, a patří tedy do klubu legionářských spisovatelů. Vcelku nadbytečně se pak u něj opakují stejné povahové rysy jako u Medka. Tato charakterizace postavy, kterou ovšem text příliš nerozvíjí, na druhé straně autorovi umožňuje postavit Michala s jeho rozjímavou a citlivou duší básníka, který se poezie vzdá, jako Medkův protipól. Ovšem proč se Michal rozhodl poezie vzdát, není zdůvodněno, takže pro nedostatek záchytných bodů v textu je i takový výklad problematický.
Čtenářsky nejzajímavější první část knihy vykresluje Michala jako řadového vojáka uprostřed boje. Dále se zde v retrospektivách objevuje jeho nenaplněný milostný vztah s bohatou Ruskou Irenou, s níž se seznámil v dobách svých společenských kontaktů s kyjevskou smetánkou. Váchovo psaní navozuje tolstojovskou atmosféra ruských salonů, aniž by se oslabilo dějové napětí jak v hlavní linii, tak v pásmu retrospektiv. Ve zbylých dvou částech knihy se perspektiva vnímání války rozmělní ve velkém množství sekundujících postav bez psychologické hloubky, jejichž prostřednictvím autor může zabírat válečné dění ve více prostorech najednou.
Je tedy zřejmé, že přínos Váchova románu nespočívá ve schopnosti stvořit hodnověrné postavy s bohatým vnitřním životem. Jeho silnou stránkou je spíše analýza myšlenek a pocitů člověka, který se nachází v existenciálně vypjaté situaci: když je obklopen zabíjením, když je vystaven hrozbě smrti nebo když vyčerpán rezignuje na hrdinství a ideály, kterým už nedokáže věřit.
Vítězí válečný thriller
Vácha ve svém stylu nepropadl neduhu některých autorů, kteří mají důkladně nastudované reálie, a nezanesl svůj text historizujícím lexikem ani legionářským slangem. Umně pracuje jen s několika málo výrazy, s nimiž se čtenář po pár stránkách ztotožní. Svým nepřátelům – rudoarmějcům neboli krasnoarmějcům – legionáři přezdívají poeticky krásní nebo bolšáni. Sami sobě říkají dobrovolci a obytné prostory vlaků, které si bratři legionáři během dlouhé cesty Sibiří zabydlovali, nelze nazvat lépe než těpluška.
V Červenobílé samozřejmě najdeme populárně-naučné pasáže, které nás seznamují s dlouho zamlčovanými fakty z historie českých legií. Zároveň se Vácha vyhýbá klišé o hrdinských legionářích, poukazuje na politikaření v legionářském vedení, na odlišné názory různých velitelů na válku, která se v textu nejeví černobílá – ani jednoduše červenobílá. Ovšem četba knihy pro mě byla nejsilnější v rovině válečného thrilleru, jehož žánrové postupy autor už ve své prvotině ovládl. K napětí přispívají přechody z minulého času vyprávění do přítomného prožívání akce a hlavně zvládnutá práce s ukončováním jednotlivých krátkých oddílů textu. Vácha ví přesně, kde vyprávění z perspektivy jedné postavy nebo časové linie přerušit, aby vzbudil ve čtenáři napětí a nasměroval ho k rozluštění dílčí zápletky. Stejně tak se pak dokáže po několika stránkách vrátit a plynule navázat na linii hlavního příběhu. Dovolí si také zamlčet další průběh děje a nechat na čtenáři, aby si ze střípků informací dofabuloval, co se mohlo stát.
Ano, Červenobílá je dobře napsaný napínavý román, který navíc přináší fundované poučení o málo známých událostech české historie. Tato kombinace nepochybně přivábí Daliboru Váchovi mnoho čtenářů a vyvolá u odborné i laické veřejnosti zvýšený zájem o téma československých legií. Nechystá se náhodou už filmové zpracování?
