LITERÁRNÍ BAŠTA

Nejnovější kniha z mytágovského cyklu je ve skutečnosti jeho předehrou. Sledujeme v ní osudy Stevenova bratra Christiana, který má naštěstí dosud daleko k zestárlému krutému cizinci z první knihy série, a vracejí se i mnohé známé postavy z předešlých příběhů, ať už v rolích ústředních (princezna Guiwenneth, rodina Huxleyových), nebo epizodních (stromoví panáci, Hood, proutkař, obludný kanec Urscumug, Kyrduovi synové).

Ačkoli se do lesa mytág vydáváme už poněkolikáté, jako bychom navštěvovali úplně jiné místo. Rozdílná povaha jednotlivých knih jistě odráží specifické vnímání postav, které se do lesa vydávají, ale řekl bych, že je dána i autorovým vývojem. Pro Brány platí totéž, o čem jsem psal už v recenzi na Hloubení (třetí knihu série) – tedy větší příklon k doslovnosti, snaha události na konci vysvětlit, vytvořit dějový oblouk, nenechat čtenáře (tolik) tápat a odkázat je v podstatě jen na (ne)znalost původní staroanglické nebo jiné legendy. Zároveň nás ovšem už první hrůzná kapitola se stromem oběšenců nenechá na pochybách, že se autor vrací k syrovosti Lesa mytág a Lavondyss a prapůvodní hvozd, ač překrásný a podmanivý, bude k postavám opět stejně krutý a nelítostný jako kdysi. Druhá třetina knihy, kterou rámují putování a skutky Kylhukovy legie, upomíná na středověkou rytířskou epiku. Charakter krátkých příběhů, oslavujících sílu, statečnost či důvtip hrdiny, je opět návratem k epizodickým, ústně předávaným legendám, jak je známe z první knihy série. Tažení Kylhukovy legie napříč lesem rovněž vychází z archetypu rytířské výpravy za splněním zadaného úkolu. V minulé knize tento kompoziční prvek reprezentoval Iason a jeho Argonauti, zde se události více blíží Orfeově cestě do podsvětí, hledání „ztracené“ IX. římské legie v Británii nebo výpravě rytířů kulatého stolu za svatým grálem.

Ústředním tématem knihy je tentokrát protiklad pravdy a lži. To, jak se nám věci jeví a jaké skutečně jsou. Jak si je pamatujeme z dětství, ale třeba i z doby relativně nedávné, a jak se skutečně odehrály. Není nakonec to, co se nám snaží namluvit naše paměť, jen přetvářka a klam? Brána z rohu odráží pravdu, ta ze slonoviny naopak lež. Druhým leitmotivem je pak slabá nitka mezi životem a smrtí, říčka, po níž táhne, ruce omotané pevnými provazy, přivázané loďky obr Elidyr, převozník, v jiných kulturách zvaný například Charon, který zde má ovšem daleko k holé lebce v plášti, bezcitnému kostlivci s kosou čekajícímu na poslední peníz. Je naopak nešťastníkem, který má moc smrt oddálit, vyzdvihnout loďku znovu na břeh, nabídnout poslední rozloučení, ale ani tehdy neunikne žalu živých, jimž jejich milované z náručí smrti vrátit nadobro nelze.

Rozměr zde znovu získává hodnota vlastního jména, ona pradávná víra i obava, že kdo se dozví vaše „pravé“ jméno, získá nad vámi moc. Kylhukova legie pátrá po Dlouhé, aniž ví, kdo nebo co to vlastně je. Christian je velitelem legie označen jako „slathan“, aniž do poslední chvíle tuší, co pro něj tento cejch znamená. Jedním ze skupiny bojovníků „ztracených dětí“ je Někdo, syn Někoho, který se ve službách legie snaží nalézt své pravé jméno, neboť jeho otec zemřel v boji, ještě než mu je stihl prozradit, a on byl jako Plaváček v loďce vypovězen a ponechán svému osudu otcovým sokem. Brzy si uvědomíme, že Huxleyho matka Jennifer nezní zase tak odlišně od Guiwenneth, bájné Guinevery. A Christian – Kristián – křesťan svým finálním aktem milosrdenství vlastně nevědomky vytváří, nebo přinejmenším žije, mýtus, z něhož se později zrodí svébytné náboženství, které bude po dva tisíce let určovat osud Evropy.

Odhlédneme-li od stavby a obsahu knihy, zaujme rovněž postup redakční přípravy. České vydání je kompromisem mezi výsledným anglickým vydáním a jeho prvotní nepublikovanou verzí, kterou k nelibosti autora v plném znění redaktor nakladatelství HarperCollins k sazbě nepřipustil a donutil jej výrazně krátit – právě kvůli přílišnému množství odkazů, které by čtenáři neznalému předchozích knih působily těžkosti při orientaci v už tak dost složitém textu. Jen díky úsilí překladatele Petra Kotrleho a jeho neúnavné komunikaci s autorem, která později přerostla i ve vzájemné přátelství, si můžeme přečíst bohatší text, který více odpovídá autorskému záměru a ocení jej především čtenáři mytágovské série. V předmluvě nazvané „Můj keltský přítel“, která toto snažení reflektuje, se dovídáme, jak jedinečné české vydání vznikalo, přičemž si vyslechneme i zajímavou historku o Holdstockově návštěvě české Chotěboře v roce 2002 a cestě autem na hrad Rokštejn, ke které se mimoděk připletl i jakýsi neznámý a nevýznamný George R. R. Martin.