LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Do lesa s mnoha jmény mnoho cest se klikatí, pramalá však naděje, že hrdina se navrátí

Před 10 měsíci ·· Radek Hochmal

Literární bašta recenzuje knihu Lavondyss od Roberta Holdstocka

 

Podruhé se vydáváme do tajemného lesa mytág v srdci Anglie, Ryhopského či Hoodova hvozdu mezi dalšími desítkami jmen, jež mu lidová tvořivost za staletí přiřkla. Do místa, kde se lidské představy stávají skutečností a kde prapůvodní mýty ožívají. Kam je nesnadné se dostat a ještě těžší odtamtud vyváznout se zdravou kůží, nepoznamenáni a nezměněni. Neboť tak jako si návštěvníci lesa nacházejí svou roli a místo v mýtu a pozměňují jej, mění zároveň les nenápadně a pozvolna i je. Dokáže mladá dívka ze spárů lesa vyrvat svého ztraceného bratra Harryho? Dostanou se tentokrát hrdinové až do nitra lesa – mrazivé Lavondyss? A jak to vlastně bylo s tím Artušem?

Příběh Lavondyss by zdánlivě mohl pokračovat tam, kde předchozí kniha končila, před ohnivými branami do Lavondyss – do říše mrtvých, před první dobu ledovou, ke kořenům prapůvodního mýtu. A to nikoli mýtu o stvoření, jak nám hlásají různá náboženství, nýbrž mýtu o přežití. k nejzákladnějšímu pudu sebezáchovy, který v našem mozku nastartoval proces vytváření příběhů a jejich zveličování, mytizování. Přežití, zrada, krvesmilstvo, ale i pomsta, víra v zázraky a hodnota lidské tvořivosti, to vše snad dívenka Tallis nalezne, když se pokusí „prohloubit“ až tam, kam se dosud žádný smrtelník nepodíval, aniž by se mohl vrátit. Tím je zároveň jasné, že už nebudeme sledovat osudy Stevea Huxleyho, hrdiny první knihy, návaznost tu však jistě je. Vypravěčkou je tentokrát Tallis, sestra Harryho Keetona, vedlejší postavy první knihy, letce, kterého za války sestřelili kdesi nad Belgií. Ten se vrací do Anglie s jizvou na tváři, stigmatem, které ho táhne hloub a hloub do tajemného lesa. Jakmile je Tallis dostatečně stará, aby pochopila, kdo jsou ony tajemné bytosti zvané mytága, jak se dá do lesa vstoupit a že sama vládne věšteckými schopnostmi, jež před ní postrádali oba nešťastní bratři Huxleyové, odjíždí s nadšením po boku milovaného prince Scathacha za dobrodružstvím. K pohádce má ovšem tenhle příběh hodně daleko. Dobrodružství to znovu bude teskné a syrové, špinavé a poskvrněné, plné hlíny, mízy, zetlelého listí a krve, tak jako les sám.

Musím říct, že ačkoli zůstanete v závěru knihy opět v němém úžasu a ne vše, co se před vašima očima na stránkách odehrálo, plně pochopíte, působí příběh sevřeněji a srozumitelněji než jeho předchůdce. Do značné míry vymizely dílčí příběhy a mýty, se kterými se postavy setkávaly po cestě, a autor se více a z různých úhlů soustředí na ten artušovský, který je propojen i s osudem ztraceného pilota. Druhou velkou devízou je perspektiva dítěte, později mladé ženy, která nabízí odlišnou motivaci, proč do lesa vůbec vstoupit. Erotické puzení Stevea Huxleyho je nahrazeno dětskou fascinací pohádkami a nadpřirozenem. Touha pomoci krásnému princi a zároveň mise za záchranou bratra, volajícího ji ve snech o pomoc, jsou tím, co žene dívku dál a dál za hranice lesa a vlastní představivosti. Příběh je srozumitelnější i díky propracovanější terminologii. Tallis je ve své dětské nevinnosti nenápadně postrkována k vyřezávání a malování masek, které vládnou silám lesa, a i když ví, že nejde jen o dětskou hru, nemůže jinak a přidává další a další. Výsadní postavení mezi maskami zaujímá Hlouběna, která v lidech probouzí „hloubení“, tedy doslova schopnost hloubit, kutat z hlubin lesa jeho příběhy a stávat se jejich součástí. Lze říci, že to, co se samovolně dělo i v první knize, je zde pojmenováno.

Nemusíme se však bát, že by tentokrát šlo o pouhé převyprávění známé legendy o rytířích kulatého stolu, to ani v nejmenším. Autor si sice bere jako základ artušovský mýtus, ale zároveň jej rozšiřuje a z velké části i popírá. Dá čtenáři známý záchytný bod, ale okamžitě se od něj začne vzdalovat a rozněcovat ohně jiných příběhů – šíleného krále a jeho tří synů, země, kde je na svém hradě ten nejmladší uvězněn, a jehož jméno zřejmě ani v žádných anglosaských legendách nenajdeme. Vypravěč je navíc stále personální, ví právě jenom tolik, co hlavní postava, takže mnohdy dění v lese a příběhům, které se v něm objevují, nerozumí ani za mák a tápe; stejně jako čtenář.

Naplno a doslovně se tu konečně projevuje moc, ale i omezení mytág. Jejich neschopnost vymanit se ze zákonitosti vlastního mýtu, z jeho podmíněnosti, nutnost podvolit se stavbě či fabuli legendy a následovat ji. Podobnou podmíněnost ale koneckonců zakouší i Tallis, když je nucena vyslyšet volání ztraceného bratra, i všichni Huxleyové z Lesa mytág, když nedokázali odolat touze po krásné Guiveneth – mytické Guinevře. Co jsou tedy ona tajemná mytága? Dle slov v lese ztraceného profesora Wynne-Jonese jsou to sny a jako sny se chovají. Podle paměti toho, komu se zdají. Synové Kirduovi nemohli převozníka ušetřit, protože ho ani v legendě neušetřili. To, co dělají v mezidobí, je jejich věc, ale když je osloví stavba legendy, jsou bezmocní. Jsou povoláni. Jenom ten, který tu kdysi prošel… a já… jedině my dva jsme svobodní a pro nás povolání neplatí. My nejsme snoví. Jsme živí. Jsme ze skutečného světa. Vytváříme svět kolem sebe. Zaplňujeme les bytostmi. Naše zapomenutá minulost se nám zhmotňuje před očima a my jí v tom nemůžeme zabránit…


 

Robert Holdstock

Lavondyss

Přeložil Petr Kotrle.

Vydalo nakladatelství Argo,

Praha 2015,

333 stran.

Úryvek z knihy