LITERÁRNÍ BAŠTA

„To je přece Zelený panák,“ hlesla užasle Tallis. „Vzpomínám si, jak jsem je viděla v kostelích, vytesané do kamene. Staří lesní lidé. Listohlavi.“

„Tohle je starší forma než to, co můžeš vidět vytesáno v kostelích,“ opravil ji stařec. „Daurogové v sobě nemají nic veselého a pranic ze středověku. Tihle jsou staří a zrodili se z myšlenek v době velkého strachu. Jejich zimní forma je obzvlášť nebezpečná…“

„Zelený panák,“ opakovala si pro sebe Tallis. A jako by zvuk toho zvláštního jména z lidové tradice upoutal tvorovu pozornost; opatrně postoupil a jeho šlachovité tělo zapraskalo, jako když se šlápne na staré dřevo. Díval se na ni, ježil se… šelestil… Prošel pruhem světla. Přeletělo mu po tmavé tváři a zachytilo se ve zbytcích listoví, které mu halilo lebku, ramena a horní část těla.

Měl dlouhé prsty s mnoha klouby, které vypadaly jako větve. Tallis poznala, že to, co považovala za vidlicovitou bradku, jsou dřevěné kly vyrůstající po stranách kulatých, vlhkých úst. Kly se větvily. Jedna větev stoupala nahoru do houštiny listoví na hlavě, druhá se plazila dolů a rozbíhala se do dalších úponků, které ovíjely trup, paže a pak i vytáhlé ruce a tím, jak zakrývaly rýhovanou, kůře podobnou kůži, nahrazovaly laločnaté dubové listy. Jak se tvor pohyboval, penis se mu houpal; byl to tenký, trnitý úponek, který se mu mezi šelestícími stehny kroutil jako červ.

V jedné ruce nesl trojzubý oštěp a ve druhé pytel z hrubého plátna. Jak si prohlížel Tallis, začal větřit. V kůře na obličeji se mu otevřely ploché nozdry. Tenhle Daurog trouchnivěl a shazoval svou letní pokrývku. Tvář připomínala lebku, ale rysy byly jiné. Kost se vydouvala a prohýbala na špatných místech a pod nezvyklými úhly. Oči byly příliš blízko u sebe. Vypadalo to, že Daurog nemrká. Z koutků očí se mu řinuly pramínky mízy. Když otevřel ústa, z vlhké dutiny mu stekla kapka slin; kly po stranách úst se leskly. Zuby, když je odhalil, byly zelené plísní a přiostřené.

(rh)