LITERÁRNÍ BAŠTA

Román Roberta Holdstocka, který otevírá volnou řadu knih o tajemných mytologických bytostech zvaných mytága, není žádnou novinkou. V originále byl publikován již v roce 1984, u nás pak série vycházela od poloviny devadesátých let v nakladatelství Polaris. Zajímavostí je, že příběh vlastně není zcela ukončen, a abyste se dozvěděli více o osudech hrdinů Lesa mytág, Steveovi a Guiwenneth, musíte sáhnout až k poslednímu, sedmému svazku s názvem Avilion. To ovšem neubírá ostatním dílům na atmosféře a poutavosti, například druhá kniha v sérii s názvem Lavondyss bývá tradičně považována za vůbec nejpozoruhodnější a rovněž nedávno vyšla v nakladatelství Ar­go.

Předem je důležité vysvětlit, kdo nebo co jsou vlastně ona titulní mytága, podle nichž se dokonce pojmenovalo i jedno malé žánrové nakladatelství (www.mytago.cz). Nejsou to jen výplody lidské představivosti nebo líbivé sny, co přitáhne George Huxleyho a následně i oba jeho syny do hlubin dubového hvozdu. A nelze ani říci, že by šlo o obyčejnou zvědavost, když všichni tři postupně vyslyší jeho volání. Fascinace, erotická přitažlivost, nutkání, které může být silnější než touha po životě. Mytága jsou postavy z mýtů, hrdinové i běsové, které si lidé vymysleli – v časech útlaku, když chtěli postrašit děti, když potřebovali morálně povzbudit, když hledali vůdce nebo ideál, ke kterému by se upnuli. Obvykle za nimi stojí skutečná osoba nebo tvor, neboť každý mýtus má nějaký svůj předobraz – ty ovšem v lese mytág nenajdete. Žijí tu pouhé „nádoby“, zveličené i zbožštěné představy o těchto bytostech, které se od úsvitu věků skrývají mimo zorné pole našich myslí, zasuté kdesi v nevědomí. Ten, kdo jednou do lesa vkročí, začíná měnit jeho podobu. Naplňuje ony nádoby svými příběhy, svými představami, zasutými křivdami, tužbami, nevyřčenými přáními, téměř ztracenými vzpomínkami, smutnými i radostnými. Otiskuje se do podoby lesa a sám se napříště stává mytágem, i on totiž bude navždy změněn.

Holdstock netěží ze známých příběhů. Jeho vyprávění sice vychází z anglosaských kořenů, čím víc se ovšem vzdalujeme poznatelné, zapamatovatelné a ústně či písemně předávané historii našeho světa (jak poslední Huxley postupuje do útrob lesa), tím víc prorůstá na povrch autorova vlastní, uhrančivá mytologie. Hlavní dějovou linii prostupují desítky krátkých legendárních vyprávění, kosmogonických i antropogonických mýtů či příběhů stylizovaných do formy biblických podobenství.

Začátek o objevování tajemství lesa je podmanivý, ve druhé třetině, jakmile se do něj hrdinové vypraví, atmosféra zdánlivě zřídne. Tady je totiž zásadní se správně naladit – nejde o hrdinskou fantasy, je nutné si včas říct, že hlavním hrdinou vlastně není Steven, ale sám les, a jakmile tohle dokážete připustit, příběh vás vtáhne ještě víc a vy sami se stáváte takovým malým mytágem. Asi nejbližším titulem co do atmosféry je jen o rok starší Země vod od Grahama Swifta. Obdobnou úlohu lesa jako živoucího, všeprostupujícího organismu hraje v životě obyvatel kraje Fens ve Swiftově díle voda (a obdobně bděli nad lidskými osudy v antickém mýtu „dobrotiví“ bohové a ještě výše nad nimi moira – osud) a všudypřítomný silt, slizká naplavenina, která není ani vodou, ani hlínou, která na jedné straně pomáhá vytváření a srůstání pevniny, na straně druhé brání odtoku vody do moře a zajišťuje tak nové zaplavování. Budete-li se po přečtení Swifta cítit doslova „nacucaní“ vodou, páchnoucí bahnem a rybinou, po vstupu do Ryhopského lesa vám zase ještě dlouho bude v hlavě znít praštění kmenů a šustění listí v korunách stromů. Bude se vám zdát, že jste špinaví, s nepoddajnou rozbujelou kšticí nestříhaných vlasů na hlavě a neholenými vousy na tváři, a budete si zběsile drhnout směsici hlíny a smůly zpod „cizích“ nehtů. Tak tenká je v Holdstockově románu hranice mezi člověkem a přírodou.