O medu a zapomnění
Před 4 lety
Robert Holdstock: Brána ze slonoviny, brána z rohu,
2019.
Vzal jsem si od něho lžíci a kousek štiky jsem snědl. Bylo to dobré, velice šťavnaté, na můj vkus trochu sladké a aromatické, ale ani v tomto případě jsem nepovažoval za nutné něco k tomu říct. Z tácu na mne groteskně civěla rybí hlava s velkou tlamou, zubatá a zlá, dosud strašidelně živá, přestože byla oddělena od těla.
„Sladké to je, ale je to dobré,“ řekl jsem po chvíli.
„To je jídlo, které připravujeme, když se domů vrátí starý přítel,“ řekl Mabon a znovu pánví zamíchal. „Nebo když přijde nový přítel: třeba při narození, při spojení rodin, nebo když se z války vrátí muž, který znal mrtvého syna a přinesl zpět do vesnice jeho zbroj a rukojeť jeho meče. Hlava ryby se zuby a krutými čelistmi se odřízne. To znamená už žádnou další bolest, rozumíš? Zůstane jen sladké šťavnaté maso, které symbolizuje, že je přátelům spolu dobře. Med je důležitý. Mrtvé zůstane dlouho čerstvé, když se naloží do medu. Je mnoho věcí, které chráníme před zkázou medem, od matek a sester po myšlenky a naděje. Proto i přátelství a život mohou zůstat čerstvé, když jsou chráněny představou medu.“
(rh)
