LITERÁRNÍ BAŠTA

Jonasson vytváří zajímavé, bizarní figurky, které s ironickou škodolibostí staví do velice nepravděpodobných situací, v nichž hraje hlavní roli náhoda. To je samo o sobě zdrojem komiky, někdy trochu křečovitého humoru.

Hlavní postava Analfabetky Nombeko se velmi podobá stoletému staříku Allanovi, který díky své prostoduchosti prošel bez úhony 20. stoletím, ačkoliv pomáhal jak Západu, tak Východu v získání atomové bomby. Nombeko, která pochází z nuzných poměrů jihoafrického slumu, nachází zalíbení v matematice a vědění vůbec a díky náhodám a svému fenomenálnímu mozku se octne v podobné situaci jako stařík: pomáhá získat Jihoafrické republice atomovou bombu. Tady ale podobnost končí: zatímco postava Allana dobývá srdce čtenářů svou svéhlavostí a prostoduchostí – Nombeko, lstivá a geniální superžena, si sympatizanty tak snadno nezíská.

Ostatní vedlejší postavy Analfabetky jsou většinou zajímavé, ale Jonasson dává líčení jejich minulosti až příliš velký prostor, neustále předvádí, jak směšně dokážou reagovat nebo se zachovat. Nepomáhají tentokrát ani postavy známých prezidentů a vůdců 20. století, jejichž přítomnost v předchozím románu vystupňovala humor a absurditu do závratné výše. To, že je Analfabetka postavená na stejném vyprávěcím modelu, s obdobným příběhem i postavami, škodí knize vlastně nejvíc.

Stoletý stařík dokázal překvapovat v každém odstavci, na konci každé kapitoly čtenář věděl, že zrovna teď nemůže přestat číst a musí pokračovat, dokud se mu bude dostávat stránek – tenhle pocit jsem u Analfabetky neměl. Stále dokola jsem přemýšlel, co asi bude dál, s jakým „důmyslným“ trikem projde protagonistka novou krizí… Ale vlastně mě to vůbec nezajímalo.