LITERÁRNÍ BAŠTA

Země bez zákona působí jako kniha, která si v šatně před začátkem utkání odložila veškerá pravidla (abych obměnil jednu z Rohlíkových personifikací) a na mač s americkými kovboji vyrazila vyzbrojena meči a říznými promluvami, ne tak českým pravopisem, stylistikou a prostou logikou.

Podle reklamních anotací novela, která lavíruje mezi westernem a fantasy, ve skutečnosti spíš western, který nerespektuje ani historickou realitu amerického Divokého západu, ani jeho iluzi, jak ji známe z mayovek nebo spaghetti westernů Sergia Leoneho a dalších. Western, do něhož jsou nečetné prvky fantasy jen velmi násilně vklíněny. Nechápejte mě špatně, netvrdím, že nelze fantasy či sci-fi s westernem prolnout – důkazem budiž například Žamboch či Červenák, sám jsem fanouškem televizní Firefly, Brisco Countyho Jr., a dokonce i Favreauových Kovbojů a vetřelců (a to už je co říct). Ovšem v Rohlíkově fikčním světě se vedle naprosto uvěřitelných geneticky šlechtěných psů nebo drakodavů bohužel objevují například meče místo pušek, a tady je konec fandění. Fantasy je zde často zcela samoúčelné a zbytečné – zemi vládne král (nemá na děj žádný vliv), nad statkem U Bílého štítu visí paladinův štít (žádní paladinové v příběhu nejsou), antagonistu střeží půlobři (stačili by obyčejní tupí kolohnáti), celá nekropole a nekromanti jsou v příběhu taktéž k ničemu, o jejich úloze či podobě se nic nedozvíme. Pokud snad někdo slyší tento výraz poprvé, zůstane do konce příběhu ohledně jeho významu bezradný. Proč jsou v bažinách? O co jim jde? Vlastně se o této rase/povolání dozvíme jen tolik, že měli sídliště o rozloze 70 × 30 metrů (tady je autor najednou překvapivě přesný), které krávy neohleduplně rozdupaly. Vrcholem je odhalení totožnosti jednookého stínu – tam, kde bychom očekávali mytologické zázemí indiánského animismu, se historka přibližuje spíš pražským židovským pověstem.

Zde ovšem nejasná spojnice mezi českým a americkým prostředím nekončí. Autor nahodile přiděluje svým postavám angloamerická (pan Monagh, Wahargem – western, jak jsme zvyklí) i česká (bratři Bydla a Bojan) jména – jako kdyby najednou v oné prašné prérii vyrostla česká ekofarma.

Vize Divokého západu (respektive zde ironicky východu) je příliš proměnlivá a nekoherentní. Snaha o celkově drsný styl vyprávění je patrná – vylíčení kruté, nevlídné krajiny, lidí, kteří v ní žijí a o život bojují, atmosféra nehybného vzduchu, jako by se měla každou chvíli rozpoutat nějaká rvačka nebo přestřelka – to vše je ke cti autora přítomno. Ale pak vás uzemní tak vyloženě hloupé nebo zase absolutně jazykově nevhodné obrazy jako „žbluňknutí, když nahá brambora dopadla mezi své kamarádky“. Tohle má být iluze drsné země bez zákona? V rámci tropů navíc bije do očí značné nadužívání personifikací – zprvu nudí, později už obtěžují („Ty s námi jet nemůžeš.“ Pro větu samotnou bylo veliké štěstí, že tou dobou bylo v místnosti takové ticho. – Formulace nejen obludná, ale i nelogická: ve skutečnosti je to pro větu smůla, protože ten, kdo ji vyslovil, by byl raději, kdyby ji příjemce neslyšel.). Jindy zase zaútočí dvě pochodně, přidají se další a pak se ještě rozeběhnou k domu, načež vykvetou ohně. Stoly mají tendenci projevovat úctu, brambory hrozí vylézt z hrnce zvíci velikosti menší studny. Personifikace jsou mnohdy i vcelku nápadité, ale při průměrném počtu dva až tři kusy na stranu máte po chvíli nutkání si vedle na papír dělat čárky. S výrokem o bramborách souvisí další množina stylových nešvarů – absurdní hyperboly, tak typické pro současné hovorové vyjadřování. Kromě toho, že hrnce na brambory by rády dosahovaly hloubek studničních výkopů (vidíte, jak mě ty personifikace nakazily), také Wahargem zápasí s kostlivci v bažinách celou noc a tečou z něj celé potoky krve.

Autor mnohdy sklouzává k vágním formulacím („věci se děly“, „dřív než tohle skončilo“, „všichni se věnovali svým činnostem“, „to je něco, co ví každý“), časté je bohužel i nadužívání ukazovacích zájmen.

Naprosto nepřehlednou, nelogickou a doslova odbytou kapitolou, z níž opravdu dýchá beznaděj, jsou pak Bažiny beznaděje. Umrlci nejdou po kravách, jen po lidech. Stromy jsou vždy jenom ošklivé, jako by jiné adjektivum pro jejich popis neexistovalo, navíc jsou to vždy jen stromy – co se třeba alespoň rozhodnout, jestli jsou listnaté, nebo jehličnaté? Na velmi malém prostoru v rámci jednoho odstavce najdeme tento výraz třeba i čtyřikrát. Kam proboha výprava před kostlivci utíká, když jim Wahargem předtím několikrát vysvětlí, že jakýkoli krok stranou z vytčené cesty se rovná utonutí? Proč se ani zpětně nic nedozvíme o Wahargemově celonočním a jistě zajímavém zápase? O nekromantech už jsem psal výše.

Atmosféra westernu z knihy dýchá, bez ironie. Příběh je jednoduchý, přímočarý, čtivý – potud bez kritiky. Ale prokousat se k jeho závěru všemi jazykovými lapsy a dalšími nedostatky dá pořádný kus práce. Nic proti Jindřichu Rohlíkovi, jsem velkým ctitelem starých počítačových dungeonů a jeho Brány Skeldalu pro mě byly na konci devadesátých let jako krásná vinylová deska mezi záplavou cédéček. Ale možná právě proto by měl věnovat finálním úpravám svých knih zvýšenou pozornost, tak aby dlouho očekávaný román z prostředí zmiňované hry nečelil stejným nedostatkům jako jeho románová prvotina. Byla by to věčná škoda.

Příloha 1 – přehled jazykových zvěrstev:
a) zdvojení slov, nebo naopak vypuštění výrazu („Doléhalo to ně.“);
b) Bydla se také jednou jmenuje Bedla;
c) pro vnitřní monolog jsou několikrát použity jednoduché uvozovky, ve zbytku novely potom už v obdobných případech chybí;
d) atrakce („Psi, kterými na své cestě musel projít, pokojně leželi…“);
e) anakoluty („Bydla překvapeně zamrkal a jako kdyby náhle netušil, kdo je ta osoba zač a hlavně proč na něj křičí, zato docela bezpečně věděl, že by byl rád, kdyby to nedělala.“);
f) katachreze („našli na pláních hrůzné divadlo“, „sevřel zuby, až zapraskaly“);
g) historické anachronismy („dárce krve“ – sice nejde o historický román, ale výraz se nehodí ani do prostředí westernu, krevní skupiny byly popsány až na začátku 20. století. „Zasmáli se asi tak nenuceně, jako cikán na plese lordů“ – ani cikáni a lordi do světa westernu moc nezapadají.);
h) nesprávné skloňování přídavných jmen („něco podobné“, „Jak pana Lonegiho něco takové napadlo“);
i) nesprávné skloňování zájmen („… a pak si snažila odkroutit svojí část pokud možno v bdělém stavu“ – zvratné zájmeno „se snažila odkroutit si“, přivlastňovací zájmeno „svoji“);
j) nejednoznačnost jádra první a východiska druhé věty („Pak kopl do kůlu, na němž visela cedule. Jenomže ten se ani nepohnul. Vrhl na něj svůj nejkyselejší pohled a ceduli obešel.“ – Opravdu se zdá, že pohled vrhl kůl s cedulí.).

Příloha 2 – přehled logických lapsů:
a) Proč se nám v 11. kapitole představí pes, který hlídal statek už za dob Bydlových a Bojanových rodičů, když předtím neštěkal na Wahargema ani na pana Monagha, a dokonce se neobjevil, ani když se těhotná dívka Luna sama bránila proti psu zabijákovi?
b) Neznámá holčička, kterou protagonisté v půli příběhu zachrání a jež z nějakého záhadného důvodu nemluví, nemá pro děj žádný význam.
c) Bojanovi je jednou šestnáct, jindy zase sedmnáct let (tuto výtku beru zpět, pokud v průběhu vyprávění slavil narozeniny).
d) Bydla s Bojanem obviňují indiány, že přepadají karavany a vraždí všechny včetně žen a dětí, což prý dělají jen zvířata. Naproti tomu už kdesi v úvodní části se zápalem vysvětlují, že zvířata zabíjejí jen kvůli jídlu, nikoli pro zábavu.
e) Statek U Bílého štítu je přepaden, vzápětí však kdosi záhadně pobije všech deset útočníků. Zachráněným prý uniká (asi půl strany) jakási zásadní otázka – a pak je to trkne: Kdo je u všech všudy vlastně oddělal? Řeknu vám, nejsem žádný vševěd, ale tu otázku si každý normální člověk (i postava) položí ve chvíli, kdy upadne první hlava.