LITERÁRNÍ BAŠTA

Pouze svazek první obsahuje sbírky, které Josef Frič za svého života jako sbírky koncipoval. Svazek druhý a třetí zahrnují tvorbu (především básně) z pozůstalosti. Témata a motivy básní se ve všech třech svazcích opakují a variují, je zřejmé, že zůstávají autorovi blízké po celý život: básně milostné, sociální, motivy smrti, rodiny, dětí (k dětem a dětství měl Frič zvlášť silný vztah: „A za chvíli uslyšíte / co vám vzkazují / ze světa jiného / odkud je poslali k nám.“), motivy cestování a exotiky, motivy vzpomínek a přátelství, motivy náboženské. V raných básních, psaných v pravidelných rýmovaných strofách, zejména v první sbírce Umělé květiny (1937), doznívají ohlasy starší poetiky hned vedle projevů poetismu – Josef Frič byl členem Devětsilu. V poezii pozdní, ze šedesátých let, se objevuje krátký, úderný volný verš (někdy i báseň v próze) a ten spolu s častěji použitou hovorovou češtinou ukazuje spíše na blízkost autorům Skupiny 42. Z tvorby prozaické stojí za zmínku text z pozůstalosti Jak se kluk-dědeček flákal po Francii, půvabná vzpomínka na autorovo mládí po první světové válce, kdy ho otec vyslal na zkušenou do Paříže, ačkoliv mladík neuměl francouzsky a v první chvíli ani nikoho v Paříži neznal. Z povídky je cítit okouzlení svobodou, která se před ním otevřela.

Sbírka Umělé květiny (Básně z let 1917–1936) pochází z doby, kdy básník tvořil nejintenzivněji, nejvíce časopisecky publikoval a byl ve styku s ostatním literárním světem. Sbírka je z celého díla nejstylizovanější. Milostné básně, které převažují, ještě odkazují k dekadenci: „Někdy jsem hrál / a někdy vzpomínal. / […] plakalo děvčátko. / Bledá se dívala dáma.“ V milostných básních je však i poetistická hravost a humor: „ta slečna měla ráda jepice / a s hlavou skloněnou teď chodí mlčíce“, náboženské motivy jsou někdy také s humorem posunuty: „Zdráva buď sklenice, panno, milosti plná.“ Časté jsou i básně sociální: „Špinavé záclony, špinavá noc, / dole je Ostrava a za ní Vítkovice, / tam hoří železo, hoří jak srdce / a volá o pomoc.“ Ke stejnému období se vztahuje poezie nezařazená do sbírek z druhého svazku díla: tato kniha je především soukromým milostným deníkem, jsou to básně, kterými autor lemuje svůj vztah k milované ženě. Většina básní je datována. Můžeme pozorovat, jak se ze svůdce trubadúra stává obdivující milenec a manžel, v průběhu času se však také láska začíná komplikovat a není tak jednoznačná jako dříve: „Jen dvěma lidem nešťastným / je smutno.“ A znovu se objevují sociální motivy: „Tam někde v Miami / stál hotel špinavý / a v něm bydlel člověk bez zaměstnání.“

Sbírka Poslední milá (1967) přináší i básně z období druhé světové války, některé jsou vlastenecké a prvoplánové, např. básník radí svému malému synovi: „Ty žij a pamatuj na Boha. / […] pak nechoď synu můj / za hory vzdálené […]“ nebo „Prapore ve slunci, / nepřestaň nad námi vlát. / Vojáci domů se vraceli“. V jiných básních však zůstává hravost a humor: „Potkal jsem pana Lao-tse / osamělého chodce, / šli jsme po zelené louce / kde skotačily ovce / až jsme dostihli restaurace / ve Stromovce.“

Sbírka Na ulici, která je vydána posmrtně, zahrnuje poměrně dlouhé období básníkova života, objevují se tu básně politické. Některými reaguje ještě na hrůzy války, ale později sarkasticky glosuje období komunismu: „Já lecjaký už byl v tom světě neřád / a čím jsem byl, tím byl jsem vždycky nerad.“ – „Vždycky budou ňáký lidi / který chtěj zabíjet / a hodně žrát.“ Jeho nostalgii je zřejmě blízká stará čínská poezie: „Po stráních na Sázavě, / celé jsou od sněhu bílé, / jde samotný kůň / jako ve staré Číně.“ Podobně ke konci života: „Tři čtvrtě století. / Vy tažní ptáci, / ptáci ve větru, / kolik za tu dobu / vás na jih odletí / a kolik se jich vrátí / nebo nevrátí.“

Třetí svazek poezie Josefa Friče je nejobsáhlejší. Představuje básně (a prózy) do sbírek nezařazené. Jsou to básně nejintimnější a nejzávažnější. Skepse, motivy stáří: „Co tady ještě chci / už nikdo mě tady nezná“, „Můj Bože hasnoucí / ještě jednou tě prosím / nech mi aspoň oči / abych viděl svět / a mohl se mu divit / až do konce svých dní.“ V závěru života trávil Josef Frič hodně času v nemocnici, měl tuberkulózu. Tehdy znovu jako v mládí psal milostné básně své ženě, od které byl izolován. Dedikoval je „slečně N.“ – jeho žena se za svobodna jmenovala Neubauerová. Tento soubor milostných básní z nemocnice získal na vážnosti a hloubce:
 

Jednou jsem viděl

jak ležíte u řeky

Slunce na vás

všude svítilo.

A teď už stárnu,

nevím kde to bylo

nevím ani kdy,

ale zdá se mi

že by se vůbec mělo zakázat

abyste byla tak hezká,

vždyť máte na svědomí

že nikdo z živých lidí,

z nás nikdo ještě nechce umírat.
 

sl. N.
 

Soubor těchto pozdních veršů je myslím to nejlepší, co Josef Frič napsal. Jeho dílo je silné právě v poezii milostné, někdy lehce úsměvné či ironické, ale přece vřelé. Je tu básník trubadúr, věrný své životní lásce až do konce svých dní. Díky náročné práci editora Michala Kosáka mohou čtenáři tyto verše, většinou neznámé a pouze rukopisné, nakonec přece jen číst!