LITERÁRNÍ BAŠTA

Začal jsem potkávat dělníky v modrém, kteří šli na oběd, a protože jsem měl od včera večer už hlad, vlez jsem s nima do jedné z těch restaurací, kde měli čisté ubrusy a u každého místa malou lahev vína a košík chleba. Už tam bylo plno. Mezi hosty běhaly dvě slečny v bílých zástěrkách s čepečkem na hlavě. Jeden přes druhého na ně hulákal, co chce jíst, a mezi sebou si podávali chleba, sůl a tak nebo se bavili hodně nahlas. Seděl jsem tam v rohu, prohlížel jsem marně jídelní lístek a ničemu jsem nerozuměl. Taky si mě nikdo nevšímal, ale byl jsem v Paříži. Pomalu se dělníci začli ztrácet, až jsem tam zbyl jen sám. Teprve pak si všimla jedna z těch bílých slečen, že jsem jako ještě nejed, a ptala se, co chci. Když viděla, že nevím, přinesla mi polívku a ukázala mi na jídelním lístku, jak se to píše (potage nebo nejčastěji consommé a podobně). Vzal jsem z kufru na pomoc slovník, který mi teta Božena v rychlosti dala s sebou, a hledal, co ta záhadná jména, jako třeba escalope (řízek), znamenají česky. Měla se mnou chudák velkou trpělivost. Při tom jsem přišel na písmeno M a ono skoro celé ve slovníku scházelo, a tak jsem se dlouho pak vyhýbal slovům, která tím písmenem začínala, jako třeba moutarde (hořčice). Báječně jsem se najed a platil málo. Už jsem se chystal odejít a na stole zůstala jen ta lahev vína. Tenkrát jsem to vosel ještě nepil, to až po letech a zato víc. Slečinka to nalila do sklenice a za chvíli jsem to všechno vypil. Říkala pořád „Cʼest gratuit“ (to je zadarmo) a ukazovala i na chleba. Dala mi ho ještě na cestu plnou kapsu, smála se a říkala „Au revoir à bientôt“ (brzy na shledanou). Styděl jsem se jak malej, ale pak jsem tam chodil často na oběd. Na nic se mě neptala, nosila mi jen, co ji napadlo, a ukazovala, jak se to jmenuje. Kde teď asi je má první, nevinná známost s Pařížankou?

(km)