LITERÁRNÍ BAŠTA

Rodiče jsou rozvedení, otec má novou rodinu s novým synem, matka rozpouští ve víně vzpomínku na staršího syna Filipa a s mladším Martinem nemluví. Martin je trošku salingerovský hrdina, chce být spisovatel, studuje žurnalistiku, ale přízemní otec by si pro něj představoval něco perspektivnějšího, třeba práva. Martin touží po svobodě, vypravěč ho na počátku knihy přistihne v Manchesteru, jak se chystá na cestu do Ameriky, ale zjeví se otec a zase všechno zkazí – odveze syna zpátky domů, kde ho rozčiluje a nudí svými maloměšťáckými rozklady o životě.

Vypravěč ale nevypráví jen Martinův příběh, ten je vpleten do složitější osnovy, v níž se distancovanost er-formy postupně oslabuje, až nakonec dospěje k tvarové pointě, realizované už ovšem v ich-formě: podobnost hlavního hrdiny a vypravěče není čistě náhodná, rámcová kompozice jen určuje hranice mezi reálným, možným a pravděpodobným. „S klidem v duši a rukou na srdci by se dalo říct, že Martin byl zmrd. Dalo by se klidně říct i sobeckej zmrd. Ale byl to takovej ten typ sobeckýho zmrda, kterýho začnou mít lidi po nějaký době rádi… nebo taky ne. Těžko říct.“

Takhle lstivě si vypravěč hned na první straně připravuje pódium pro inscenování živých obrazů ze života mladé generace (ambice na generační výpověď není jen reklamní slogan na záložce, je patrná hned v několika rovinách textu, ale o tom později). A ta chce být, stejně jako Martin, milována, respektována, ovšem ne nějak utilitárně, protože něco dobrého udělá, ale prostě jen tak, že je mladá a cool atd. Ze symbiózy vypravěče a hlavní postavy, kteří jsou oba jejími příslušníky, pak nutně vyplývá, že veškerá (sebe)kritika vyznívá jen jako fanfarónské gesto, za nímž pípá zoufalé volání o pochopení a o pomoc. Jenomže jakáž pomoc dospělému klukovi, který je dost inteligentní, aby četbou Camuse a Prousta a jiných veleduchů dospěl k poznání, že svoboda je důležitý pojem, ale není dost zralý, aby ten pojem dokázal naplnit vlastní zkušeností?! Klukovi, který frajersky boří holky i auta, chlastá whisku tu v Manchesteru, tu v pražských klubech, nakupuje letenky do Ameriky, aniž by se na chvíli pozastavil nad tím, že celou tu jeho revoltu sponzorují ti nechápaví, citově okoralí, pokrytečtí rodiče?!

 

Nevadí, nevadí…

„Podívej, doma mě nic nedrží. Nemám potřebu tam zůstávat. Chci si svůj život řídit sám. Když jsem šel na školu, myslel jsem si, že se dostanu z rodičovskýho vlivu, ale ani hovno. Pořád jsem závislej na penězích od mámy, i když si vydělávám sám. Vždycky se něco najde. Chci odejít a bejt daleko od těch pokrytců a sráčů, který jenom kecaj a sami se nedokážou z ničeho vyhrabat. Chci se starat jenom o to, co si o sobě myslim sám.“

Martin tady poněkud nepřesvědčivě hovoří o jakési soběstačnosti, přičemž předcházející i následující okolnosti děje jeho výrok naprosto dementují. A podobně nevěrohodná jsou vlastně veškerá jeho prohlášení, jimiž se snaží odůvodnit nepromyšlená, nezodpovědná, infantilní rozhodnutí. „Po půl hodině ho napadlo, že by si mohl hlavou provrtat kulku [pozn. Dobré češtiny – nemělo by být spíš „provrtat hlavu kulkou“?]. Zavrhl to a pustil si The Clash.“

Poslední citovaná pasáž je asi nejryzejším příkladem pozérství hlavního hrdiny, ale lze na ní současně doložit i něco podstatného pro autorské gesto, o něž Lukáš Prchal opřel svou novelu. Nevystrčil Martina do světa, aby na něm demonstroval aktuální podobu konfliktu rodičů a dětí (ani se ji ostatně nepokouší nějak analyzovat), ale aby pro Martinovu, potažmo svou generaci vyjednal alespoň virtuální podmínky dialogu. Nevím, kolik čtenářských srdcí Martin svou naivní stylizací frajera nad věcí obměkčí (moje rozhodně ne), ale mnohou čtenářskou mysl určitě znepokojí (včetně té mojí).

Autorský vypravěč v jedné z rámcových pasáží, stylizovaných jako psaní o psaní, vede takovýto monolog: „No, kamaráde, tahle pointa není nic moc… Ale nevadí, nevadí. Ty, co to budou číst, to stejně moc nezajímá.“ O několik stránek dál zase zamilovaný hrdina takto přemítá: „Že by ta stará, naivní, patetická láska dokázala to, co celou dobu nemohl najít? Že by zaplnila prázdná místa a odstranila touhu odejít?“ V těchto dvou pasážích podle mého Lukáš Prchal skvěle vystihl, že nejistota dnešních mladých lidí a jejich strach z neúspěchu jsou přímo úměrné ochotnicky hrané suverenitě. A že tyto pocity a pózy dohromady fungují jako jedovatý amalgám, který má možná chránit, ale ve skutečnosti spíš otravuje toho, kdo je jím obalen.

 

Ten, kdo je sám

Leitmotivem novely je hledání autora výroku „Ten, kdo je svobodný, je sám“. Na něj jsou nabaleny četné pasáže o egoismu, v nichž se bohužel redukuje rozsah tohoto pojmu jen do oblasti morálky a jeho promýšlení na laciné psychologizování: Ale egoismus přece neznačí jen sobectví!

To ovšem nijak neoslabuje naléhavost zprávy, kterou Lukáš Prchal vyslal ke čtenářům nejen té svojí, ale i dalších generací tvořících naši dnešní společnost. Martin sice není úplně typický představitel generace lidí narozených na sklonku osmdesátých let (finančně i intelektuálně výrazně převyšuje průměr), ale jako její mluvčí, jako tlumočník jejích úzkostí, výhrad a obvinění na adresu dospělých, potažmo těch, kteří nesou odpovědnost, je přesvědčivý. Stručný obsah jeho žaloby je asi takový: Přivedli jste nás do světa, kterému sami nerozumíte, ale děláte, že jo. Bombardujete nás nařízeními a pravidly, abychom uvěřili, že existuje nějaký řád. Neznáte svou minulost a děsíte se jí, ale chcete mít pod kontrolou naši budoucnost. Hrajete si na kamarádské rodiče, ale nakonec nejste ani rodiče, ani kamarádi. Vychovali jste z nás sobce, tak se holt nedivte, že si na vás vzpomeneme, jen když budeme hledat kořeny svých traumat, špatných vlastností a neúspěchů.

To je celkem vážné obvinění. Autor ho sice rozpustil v dílčích epizodách, jeho patos oslabil ironií a jeho naléhavost volbou protagonisty, kterého nemusíme brát až tak vážně, nebudeme-li chtít, ale něco podstatného bylo vysloveno.

 

Tak celý dny čtu…

V knize S pavoukem na skle je kromě titulní novely zařazeno ještě čtrnáct povídek, tedy třináct povídek a jedno pásmo anekdot, aforismů, minutových románů, básní v próze – či jak ty baudelairovsko-altenbergovské záblesky žánrově vystihnout – nazvané Miniatury. Přiznávám, že nebýt těch povídek, byla bych v pokušení zařadit Prchalovu novelu mezi ty řemeslně celkem solidní, ale přece jen juvenilně naivní a zobecňující pokusy vypsat všechny křivdy, jimiž svět stíhá mládí. Po přečtení textů Života bído, Netrhej tu bouřku, Noc s nepřáteli, Odhodlání, ale i dalších, pokušení vyprchalo. Autor v nich totiž prokázal nejen neobyčejný pozorovatelský a vypravěčský fortel (to i jinde), ale především odvahu ukázat křivdu, osamělost, strach, bolest v mnohem méně efektních kulisách, než v jakých se pohybuje sličný hrdina jeho novely. „Hnítka vstal z křesla, jak nejrychleji mohl – tedy pomalu – položil knihu na postel a přešoural se ke skříni, která stála vedle stolu. Otevřel ji a vytáhl si lahvové pivo. Ze šuplíku u stolu vyndal otvírák a pivo si otevřel. Do pusy si nasypal prášky od sestřičky, zapil pivem a polkl. Přešel ke dveřím na chodbu, lehce je otevřel a opatrně vykoukl ven. Jeho pokoj byl na konci chodby. Všude ticho.“

Už v Pavoukovi patří k nejlepším scénám ty, které zachycují Martinovy návraty do rodné vesnice, a k nejslabším ty, kde se autor pokusil dovysvětlit to, co se úplně nepovedlo vyjádřit v rovině příběhu. Ve většině povídek žádné takové haraburdí nenajdeme, skvěle napsané scény a dialogy stejně jako popisy míst obrážejí nejen životnost postav a paměť kraje, v němž žijí, ale taky účast vypravěče na jejich osudech.

„ ‚Ale stejně si to přečet nějak rychle.‘
,Taky mám celý dny hovno na práci. Králíky mi zrušil ten můj vydařenej synáček, že prej jsem na ně starej… Tak celý dny čtu.‘
,To je skvělý, že si ve svejch letech dokážeš zapamatovat, co jsi přečet. Já, když čtu, tak na konci nevim, co bylo na začátku.‘
,Nebuď blbej, každou stránku čtu dvakrát a stejně to hned zapomenu. Ale pocit, kterej jsem z toho měl, mi zůstane. Dyť já jsem rád, že si pamatuju, co jsem sám za války dělal. Ještě abych měl v hlavě všechny ty příběhy.‘ “

Přiznání pětadvacetiletého autora, že je, nebo alespoň chce být součástí nejen literární, ale i rodové, lokální tradice, byť si je vědom jejích neslavných položek a trapných propadů, vnímám jako projev pokory, bez které talent buď vůbec není, anebo brzy zajde. Není to samozřejmě jediná nezbytná podmínka pro psaní dobrých knih. Uvidíme, jak se panu Prchalovi v jeho další tvorbě podaří plnit všechny další.