LITERÁRNÍ BAŠTA

Když dohráli, vyhrabal desku The Kinks. S nechutí se vrátil ke knize. Proustův hrdina přemýšlel o tom, že by mohlo být hezounké žít na kraji lesa poblíž gotické zříceniny a přemýšlet o životě. Martinovi to připomnělo Thoreaua ve Waldenu, který žil v lesích mimo civilizaci a živil se z toho, co mu dala příroda a co si sám vypěstoval, a celé dny četl Homéra a dělal další podivný šity, stejně jako další podivní podivíni…

–

Po chvilce přemýšlení se Marek zeptal: „Proč jsi chtěl vlastně zdrhnout?“
„Na tom nezáleží.“
„Záleží.“

Martin si zapálil další cigaretu, díval se do jejího rozžhaveného motoru a mlčel. Bylo to tak lepší.

–

Červená, oranžová, jeď… A já místo, abych jel. Tak. Jsem. Šel. A. Šel. A. Všechno si rozmýšlel… A ne moc dobře.

(novela S pavoukem na skle)

–

„Co tady děláš? A kde jsi vzal toho králíka?“ zeptal se Lukáš překvapeně, ani nepozdravil.
„Nazdar, kluku. Co se tak divíš? Tohle je můj barák, můžu tu mít, co chci. I kurvu bych si moh pozvat a vám do toho může bejt hovno…“
„No, to asi jo, ale kde jsi vzal toho králíka?“
„Poprosil jsem sousedku, aby mi jednoho dala. A když odmítla, tak jsem jí ho v noci ukrad. Ale ne, abys to někomu řek. Zase mi ho seberou, že jsem na to starej.“
Lukáš se usmál. „Přinesl jsem ti knížku.“
„Co?“ zeptal se děda a díval se přitom na králíka, jak chroustá travičku.
„Knížku jsem ti přinesl. Je z války…!“
Děda zavřel králíka a přešel ke dveřím, ve kterých stál Lukáš. Vzal od něj knížku, podíval se na přebal a pak na Lukáše. „Z války řikáš? Musim si vzít brejle.“
„Jojo, z války, našel jsem ji mezi svejma…“
„Pojď dovnitř, dáme si pivo a kouknem na fotbal. Koupil jsem plzeňský.“
„Ale dědo, já přijel autem.“
„Plzeňský, říkám plzeňský.“
„Tak jedno…“ souhlasil Lukáš a vykročili jako dva mladíci k domu.

(povídka Života bído)

–

„Takhle vám jedu na kole ze svatby, měl jsem jako pět piv, to jó, ale že bych byl nalitej, to né, a najednou černá kočka, čumí na mě, chci jí uhnout, bum prásk, a sem tady. Pak se mě doktor zeptal, jestli sem si jistej, že jsem se takhle zřídil na kole, a já mu řek, že jakože jo, že nejsem magor, abych řídil motorový vozidlo pod vlivem, von mi řek, že nemůžu pod vlivem řídit ani kolo, což mě trochu zarazilo, ale pak prohlásil, ať mě daj mezi další kolaře, a bylo vystaráno. Na tom pokoji bylo šest kluků, každej měl krunýř, jeden měl zlomený vobě ruce, tři měli zlomený každej po jedný noze, jeden měl zpřelámaný vobě a ten poslední chlapík měl votřes. V celý nemocnici neni jedinej motorkář. Dneska bouraj všichni na kole.“
„To máš štěstí, že seš vůbec tady.“
„To asi jo. Kdyby mě ta mrcha nepustila, tak mě z toho stromu ještě dneska sloupávaj… Ty vole, co si myslíš, že jako děláš?“ vobořil se na mě, když viděl, jak trhám kousky blankytu.

(povídka Netrhej tu bouřku)