LITERÁRNÍ BAŠTA

Hon se začíná a vábí nás stejně jistě a nevyhnutelně, jako příběh vaší nové povídky či knihy vábí vaši tvůrčí duši a autorské pero

Detektiv Holmes postupně zavleče zprvu distancovaného spisovatele nejen do vyšetřování vraždy Clover Addamsové, „prvního srdce“ jistého soukromého klubu americké smetánky a Jamesovy dávné přítelkyně, ale také do pokusu o atentát na amerického prezidenta. Jako by toho nebylo málo, nebezpečné podoby nabývá i celosvětové anarchistické hnutí, do jehož první linie se staví Sherlockova odvěká nemesis, profesor Moriarty, a někdo se pokouší zavraždit i vyšetřovatele samého. Lze však vůbec fiktivní postavu zabít? Zvlášť když se příběh odehrává několik let po Holmesově pádu do Reichenbašských vodopádů?
 

Buddha, který místo klidu a pokoje vyzařuje pocit stesku, ztráty, bolesti, zahloubanosti a zármutku

Z předešlého odstavce by se mohlo zdát, že morduchtivý čtenář bude moci u blikající lampy hltat další zapeklitý případ nejznámějšího britského vyšetřovatele, ale nic by nebylo vzdálenější pravdě. Inu, detektivka to samozřejmě je a dalo by se říct, že například objevování tajemství nezvyklé sochy na hřbitově, honička s překupníky heroinu nebo stopování profesora Moriartyho vyděšeným Jamesem jsou těmi nejčtivějšími pasážemi, které může román nabídnout, ale to by zkrátka Simmons musel detektivku chtít napsat. On totiž naopak na zábavnost čtení téměř rezignuje, přičemž si zároveň velmi zručně pohrává s očekáváním čtenáře, a k jeho obrovské radosti – anebo taky zklamání – mu předkládá komplexní historickou fresku, obraz společnosti sklonku 19. století. A zde je autorův záběr skutečně mistrný. Nejde ani tolik o fakta, různá dějinná data nebo místa, jak bychom správně očekávali od historické fikce. Důležité jsou všechny ty zvyklosti, drobné detaily v chování, vystupování, společenském protokolu, volbě lexika při jakékoli komunikaci postav, zkrátka jde o celkový obraz společnosti v její různorodosti a zároveň odlišnosti od té současné. Vedlejšími postavami – a koneckonců i jednou z těch hlavních – jsou mnohdy skutečné historické osobnosti ze světa vědy, kultury i vrcholné politiky, které navíc vystupují ve zcela netušených polohách a souvislostech. S úvahami o vlastní fikčnosti pomůže Holmesovi spisovatel Samuel Clemens neboli Mark Twain, u večeře bude nesnesitelně řečnit budoucí prezident Theodore Roosevelt a ani pisálka Henryho Jamese byste zřejmě nepotkali s ostřelovačskou puškou v ruce. Simmons tak pokračuje v tendenci nastavené některými svými předešlými romány, jmenovitě knihami Terror (polární výprava sira Johna Franklina), Drood (spisovatel Charles Dickens), Továrna křiváků (spisovatel Ernest Hemingway) nebo i Hyperion (básník John Keats). Kromě Washingtonu a Bostonu navštívíme i Světovou výstavu v Chicagu v roce 1893. Popsána je opět zeširoka a výstižně, pokud byste však přece chtěli její celistvější obrázek, doporučuji knihu Ďábel v Bílém městě, jejíž recenzi jsme také před časem uveřejnili na stránkách Dobré češtiny. I díky ní jsem si dokázal kolumbovskou výstavu naprosto přesně představit a postavy jako Daniel Burnham (hlavní architekt) nebo Henry Harrison (zkorumpovaný starosta Chicaga) mi v už tak široké záplavě jmen nebyly cizí. Zajímavostí navíc zůstává, že i zde vystupuje jistý, ovšem zcela odlišný, pan Holmes.
 

Nejsilnější bytosti jsou ty, které se do existence prozpívají

Asi nejsilnějším motivem a zároveň případem důležitějším než vražda nebo chystaný atentát je pátrání po Sherlockově (a nejen jeho) fikčnosti, které se odehrává v několika narativních rovinách. To je autorův druhý plán a zároveň záhada hodná rozlousknutí. Je Holmes skutečný? Je Watson skutečný? A pokud ano, je Arthur Conan Doyle Watsonovým autorským pseudonymem, nebo jeho literárním agentem? Je Holmes literárním konstruktem, či Janem Sigersonem, který se jen za slavného detektiva vydává? Je profesor Moriarty opravdu ďábelským vůdcem globální anarchistické sítě, nebo hříčkou Holmesovy mysli a zástěrkou k odvedení pozornosti, jak se nás detektiv snaží přesvědčit? Je těžké zaujmout jasné stanovisko v příběhu, kde je metarovina vyprávění stejně klíčová jako kterákoli dějová rovina, kde je nutné uvažovat i o nemalém vlivu návykových drog (Sherlock bere pravidelně morfium a později i tzv. heroickou drogu), a kde do hry navíc vstupuje nejednoznačný vypravěč. I doktor Watson, o němž se dovídáme detektivovými ústy, si údajně své příběhy záměrně upravuje. Ať už aby posloužily autorskému záměru, nebo aby je odlehčil od hrůz, které byly pro jeho pero a tehdejší publikum příliš morbidní, nebo aby se nejevily jako přitažené za vlasy. Ale nedělá tohle vlastně každý spisovatel?

Jsme tedy v neustálé nejistotě toho, co je skutečné, a co smyšlené. Nejen kvůli pochybám postav a drogovému pozadí, ale i díky přičinlivosti vypravěče a výběru jazykových a kompozičních prostředků. James si třeba při pronásledování vraha nejednou připadá „jako hrdina šestákového románu“ a Sherlockovo počínání je dle jeho slov mnohdy „natolik absurdní, že není možné, aby neexistoval někdo druhý, kdo s ním má své plány“. Holmes zároveň črtáním skutečných předobrazů svých vyšetřovatelských počinů, vysvětlováním Watsonových autorských postupů a pohnutek k sepsání toho a onoho své případy demytizuje, což mu ovšem pramálo pomáhá, protože současně vytváří mýtus nový. Simmons bagatelizuje nebo rovnou popírá některé typické holmesovské rysy (čapka, dýmka, plášť), ale v zásadě činí totéž a pokouší se kanonizovat nové. Příkladem budiž detektivův rutinní ranní rituál – se stejnou pravidelností a nechutí sledovaný Henrym Jamesem –, při němž Sherlock vždy s nesmírnou chutí zapíchne nedopalek cigarety do vaječného žloutku, který mu nechutná. A pak že nejde o zábavnou literaturu.
 

Tak moment. Čtenář musí omluvit drobné přerušení, ale vypravěč zde musí učinit poznámku

Míra zúčastněnosti vypravěče se v jednotlivých kapitolách i celých částech mění. Někdy je vnější, diegetická, to když nám jakýsi vševědoucí vypravěč vysvětluje či ospravedlňuje pohnutky a nálady svých postav, usměrňuje naše vidění detektivní zápletky (a tím nás často mate a odvádí od podstatného) a často přechází až do exegetických pasáží, vlastních úvah. Jindy je vnitřní, mimetická, jsme vtaženi hluboko do fikčního světa, a to navíc ze dvou různých úhlů pohledu. Jednou sledujeme neortodoxní, deduktivní a všímavou mysl vyšetřovatele a v další kapitolce už zase exaltovaného, arogantního, přesto distingovaného gentlemana. Úloha fokalizace je tedy pro text také zásadní.
 

Číst vaše knihy je jako poslouchat řečníka na stupínku, jenž se při svém projevu hádá sám se sebou a každých pár vteřin si skáče do řeči

Tak Samuel Clemens hodnotí s grácií sobě vlastní tvorbu Henryho Jamese. Ale nezaznívá v té výpovědi také kritika sebe samého – Dana Simmonse jako autora? Neboť to je jediná kritika, které musí Simmons čelit z úst některých čtenářů. Co k ní říci? Snad jen ještě jednou varovat, že když se pustíte do četby nového Sherlocka Holmese, neočekávejte zábavnou ani snadnou četbu a nepřistupujte k románu (jen) jako k detektivce. Bude vám naservírován komplexní obraz společnosti konce 19. století, Henry James bude mít daleko k typickému doktoru Watsonovi a i ten Sherlock bude kvůli výše řečenému působit jaksi cize. Přesto budou oba nepoměrně živějšími a uvěřitelnějšími postavami (navzdory pochybám o své živosti) než jejich doyleovské předlohy.